Družena Bílá pláň
Většina z nás má někde ve skrytu své duše pohádkovou představu o tom, jak by měla vypadat zima. Úplně to vidím....bílá krajina třpytící se od slunečních paprsků, blankytně modré nebe od samého rána, stromy mající baculaté čepičky, děti červené tvářičky a maminky nastavující svou líc vzhůru, zatímco tatínkové brázdí svahy...Jó, značka ideál. Když žijete na horách, máte docela šanci tuhle krásu zakusit, ale pokud je váš rajón středočeský, je to sázka do loterie. Tahle zima nám ale přináší docela často bílou nadílku, jen není nikdy jasné, jak dlouho v nížině vydrží. Pokud jsem ale tetou lektorkou, která má pod svými křídly několik malých Šikulků, docela mi záleží na tom, aby mé hodiny byly nejen v souladu s ročním obdobím, ale také s mým přáním. A to mé mělo naprosto totožnou představu, jako výše popsaná pohádková zima. Předpověď počasí po víkendu však srážela mou víru na kolena, ale nedala jsem se a každou spadlou noční vločku jsem fixovala k zemi, aby vydržela do pondělí. Ráno mě přivítal pod okny pouhý poprašek, ale já tomu nevěřila, a když vykouklo sluníčko a zavelelo mi k prozkoumání dalšího terénu, tak jsem objevila za humny bílou pláň!! Tam jsem pochopila, že přání se plní, i když vůbec nechápu jak je to možné ?
Děti, vybavené zimními kombinézami prošly vsí, tradičně držící se svých barevných hadů (lan), což je věc více než praktická, když se vám jeden člobrda zakouká, máte šanci, že ho kamarádi vezmou s sebou. Po cestě jsme hráli pozorovací hru, kolik uvidíme předmětů na písmenko P, co byl samý plot, popelnice a pes. Zatím jsme šli stále po holé silnici, která měla jen u okrajů odhrnutý sníh. Při další hře, kde jsme se různými částmi těla dotýkali různých předmětů po cestě, sebou děti, jak na povel (ne můj) plácly do té trošky sněhu a začaly dělat andělíčka. Kouzelné! Plánovala jsem to také, jen jsem měla jinou představu o podloží...Takto jsme došli až na místní vyvýšeninu, zvoucí Dundlák, kde měly děti okamžitou touhu uspokojit své bobování, než jim došlo, že s sebou žádné boby nemají. Krize však nenastala. Prošli jsme dál na pláňku druhou, pozvolnější, na které nebylo ještě tolik stop, což je fajn, když chcete malovat nohama do sněhu. Zkusila jsem kličky a háčky z kopečku až dolů, a děti pak po vyznačené trase běhaly opačným směrem.
Sněhu sice nebylo půl metru, ale i ta trocha stačila k tomu, abychom si z něho udělali malé koule a pomalovali si je vodovkami. Mít na svahu štětec je sice nezvyklé, ale věřím tomu, že tenhle zážitek se zapíše přímo do duše. Barva totiž měla opravdu velkou snahu se rychle vpíjet do sněhu, takže výsledek byl hned vidět. Když byli pidisněhuláčci pomalovaní, mohli jsme si dovolit ten luxus a kdekoliv opačnou stranou štětce vyznačit obdélník připomínající bílou čtvrtku, na kterou se dá opět malovat. Na závěr si někteří vyzkoušeli i malování barevnou vodou z kelímku, čímž vytvořili pěkné abstrakce. Na a pak se šlo jezdit na sněhu. Jelikož doma opravdu běžně nemám čtyři páry bobů, zvolila jsem sjezd na pytlích (120litrových), do kterých jsme si dali karimatková sedátka. Ze začátku to chtělo trochu cvik, než se dráha ujezdila, ale pak to jelo jako po másle. Na zádech, po bříšku, jako vláček nebo podjezd pod lanem. Na závěr jsme si zahráli naši oblíbenou hru "Dáme ruku sem....." a pak se šli ohřát domů. Mé přání bylo vyslyšeno do puntíku. Bobovala jsem s dětmi pod blankytným nebem na sluncem zalité louce. Zase mi bylo chvilku o pár let míň :o) Děkuji.
