Dva světy

Jsem jak malé dítě, ač chodím po zemi už celé půl století. Čím větší mám totiž možnost sledovat dětský svět, o to více si přeji, abych měla hodně kamarádů, což je celkem odvážné přání.

Ať se totiž podívám na kterýkoliv směr chování malých dětí, tak vidím, jak je autentický, přirozený, přímočarý, pravdivý a tak nevinný, že i na tu největší blbinu se musí reagovat s úsměvem. Když jsem s dětmi, mám najednou pocit, že se mé okolí proměnilo v ráj, kde si bezstarostnost bere hlavní slovo a sekunduje jí střídavě štěstí a pohoda. Nic není problém, všechno má řešení a nadhled je, při jejich malé výšce vlastností, hodné mistra.

Je kouzelné pozorovat ty malé obličeje, které se mění podle právě prožívané situace s takovou rychlostí, až mám někdy pocit, že ani tolik mimických svalů ten človíček nemůže mít. Obzvláště fascinující jsou batolata, která žijí přítomným okamžikem na 100%. Nevím, kolika různých úsměvů jsou schopné, ale rozhodně jsou v tom přeborníci. Z jejich tváří se dá vyčíst tolik drobných odstínů, které nejdou snad ani zaškatulkovat.

Představuji si, že by to mohl být jeden v předmětů na škole. Učit se, jak přečíst řeč těla druhých. To by byla panečku úžasná hodina. Ani slovo by nepadlo a přesto bychom všichni věděli, co nám dotyčný naznačuje. Mám takový dojem, že by tento záměr spoustě lidem „vytřel zrak“. A nejen to. Pohrávám si s myšlenkou, jak by asi vypadla současná politická situace, kdyby ji měly na starost děti.

Co je to vlastně za sílu, která nás tak obměkčuje, dělá snesitelnější a lidštější? Proč, když vidíme novorozeně, tak se celí rozněžníme a máme potřebu kolem něj chodit po špičkách, abychom to kouzlo hned nezrušili? Jak je možné, že jeden jediný pohled do dětských očí v nás vyvolá pocit naprosté blaženosti a bezpečí?  Vždyť jsou totálně bezbranní, závislí, nesamostatní! Nic neumí a ničemu nerozumí!  Přemýšleli jste o tom někdy?

Já právě teď. Připadá mi, jako kdyby byly všechny malé děti dlouhou dobu (nejméně 9 měsíců) louhovány v roztoku dobrosrdečnosti a láskyplnosti. Každá buňka jejich těla by byla tou směsí přímo napěchována a po porodu postupně uvolňována do prostoru. S každým jejich úsměvem by se tato vlastnost klonovala rychlostí blesku, takže by ve finále byli tito človíčci jakousi továrnou na výrobu pohody.

Říkám si, proč se k takovému daru někdy chováme jako cizí. Nejenže jej ani nevidíme, ale navíc si bláhově myslíme, že ti malí usmrkanci vlastně o světě vůbec nic neví a že nás musí poslouchat, protože MY už máme zkušenosti. Jsme si vůbec vědomi toho, že s každým malým človíčkem přichází naděje něco změnit?

V naší společnosti jsou to dospělí, co přetváří děti k obrazu svému, ale napadlo Vás někdy tyto role přehodit? Co kdyby třeba ve školních lavicích sedělo 25 malých mudrců, kteří trpělivě a s láskou učí jednoho jediného učitele, aby přijal jejich vlastní svět? A nemusíme ani chodit do škol, vždyť malých Komenských se rodí dnes a denně stovky. Každá rodina má toho nejlepšího guru, dalo by se říci objednaného přímo na míru.

Je pravda, že tahle malá stvoření ani nemusí mít doktorát k tomu, aby s přesností švýcarských hodinek vyhmátla nejtajnější třináctou komnatu svých rodičů. Jdou neomylně za svým cílem, a to převézt své živitele na svou – pohádkovou stranu. Někdy je to sice úkol přímo nadlidský, ale ony to berou jako sranda hru. Hrají si se svým životem tak, že by jim to i v ráji mohli závidět.

Dvojí svět – dětí a dospělých, svět snů a reality. Hranice mezi nimi je neuchopitelná stejně tak, jako se duha vynořuje z oblohy. Kde přesně začíná a kde končí, nikdo netuší. Zvolíme-li však ten správný úhel pohledu, můžeme vidět duhovou fantazii ve všem. Nebo budeme trvat na svém pozorovacím místě a nadávat, že vidíme jen šedivé mraky. Možnost svobodné volby má každý.

Já jsem se rozhodla, že půjdu cestou barev, těch nejzářivějších, jaké existují. Chci se dívat na svět s nevinností dítěte, chci poznat všechny sny malých princů a žít každý den jako Alenka v říši divů.  To chce ovšem notnou dávku odvahy, protože z reality dospělých koukají samí bubáci, strašpytlíkové a hladové saně.

Napadlo Vás někdy, jak se asi tak musí cítit ten malý pozemšťan, když vidí dnes a denně ty katastrofy, které si dokážou dospělí ve svých hlavičkách zrekonstruovat? Zkuste se vžít do role chodící bezpodmínečné lásky se třemi zoubky a zlatými lokýnkami, jak se asi tak musí cítit, když se kolem ní lidé jen mračí, křičí a ubližují si. Nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že tomu ten drobeček vůbec nerozumí a musí mít pocit, že se svět zbláznil.

Místo toho, abychom přijali tu smršť po sobě jdoucích bláznivých nejistot, tak si tvrdohlavě stojíme na iluzorním přesvědčení, že rozum je jediný, kdo má v našem životě patent na celoživotní jistotu. Nevím, jak Vy, ale mám čím dál tím větší pocit, že tuhle bojovku stejně vyhrají caparti. Dospěláci nemají šanci, leda by si přiznali, že někde uvnitř jich samých něco podobného čeká na pozdrav.

Jako dítě jsem si to moc neužila, ale o to více fandím té mojí vnitřní malé holce teď. Když jsem si někdy před pár lety uvědomila, že je stále se mnou a chce si s životem hrát, tak jsem měla jen dospělácké argumenty, jako že „není čas“ nebo „nebuď trapná“. Postupem času jsem se naučila jí více naslouchat a nosila ji pomyslně u sebe, jako malou panenku. Začala jsem jí poslouchat a ona najednou dostala jméno.

Intuice – hlas duše. Bylo zajímavé sledovat, jaké si vybírala situace, kde jí bylo dobře. Jednak mě pomohla odejít ze světa falešných dospěláků a pak mě učila poznávat samu sebe. Procházela jsem tak vlnami tvořivosti a nových poznání, která bych si (coby dospělák), mohla prožít maximálně tak na divoké párty s galony rumu nebo v opiovém doupěti. Jsem však čistá a díky svému vnitřnímu dítěti naprosto spokojená. Stejně tak, jako lidé venčí své psy, stejně tak já chodím se svou „panenkou“ (duší) na procházky životem.

V praxi to znamená, že když jsem fyzicky s nějakým malým dítětem, tak se chovám úměrně jeho věku. Nejkrásnější je můj zážitek s 1,5 letou holčičkou, která stála proti lesu, divoce mávala ručičkama a mluvila hatlapatlanštinou s takovým přesvědčením, že jsem ji prostě nemohla nevěřit, že mluví s nějakým konkrétním neviditelným. Svůj souhlas s touto hrou jsem ostatně dala najevo tím, že jsem zmíněný text směrem k lesu opakovala. Dítě bylo šťastné, moje duše skákala radostí a mě v tu chvíli došlo, jak se pracuje s fantazií ve hmotné realitě. Hra „jako“ začala mít svůj obsah.

Dvojí svět se mi začal najednou spojovat. Když plujete na vlnách bláznivého dítěte, po nějakém čase zjistíte, že kolem vás přibývá stejně naladěných jedinců a nudná realita mravokárců a kazatelů jde do háje. Někteří dospělí jedinci jsou obzvláště urputní ve svých rolích a berou svůj scénář velice vážně. Dokonce tak, že je ani sálající radost z blbiny neobměkčí k tomu, aby se třeba usmáli.

Znám ve svém okolí i pár takových, kteří se vžili do role učitelů a týrají své ovečky způsobem, který má co do činění se šikanou a citovou manipulací. Pod pláštíkem svaté Dali, si jdou tvrdě za svým, aniž by tušili, jak mocná je maska jejich vlastní zranitelnosti. Nic ale netrvá věčně – období dětství střídá puberta a vše se obrací. To, co bylo zaseto, přináší plody a udivení rodičové mají hlavu v pejru. Jak je to možné, vždyť to byla tak hodná holčička.

Ještě štěstí, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A jak se říká.“ Kdo zaseje déšť, sklidí bouři“ – po pubertě se dostáváme do rolí dospěláků a už v tom jedeme znova dokolečka. Na co jsme nadávali – to děláme sami. Proč? No protože dítě bez lásky, může prožívat zas jen život bez lásky, i když si občas myslí, že ji našlo, když stojí v objetí pod jasmínovým keřem.

Opravdová láska je dar, který nosíme všichni v sobě a dokud na to nepřijdeme, budeme stále mezi dvěma světy. Ve strachu a iluzi láska nevykvete, a tak rozhodnutí o tom, ve kterém světě chcete žít, je na vás. Já už mám celkem jasno :o))) Našla jsem cestu k nevinnosti novorozence a hodlám s tímto pocitem prožít svůj zlatý střední věk, který bude trvat ještě 100 let, neb moje duše je věčná a láska jí prostě sluší.