Hledačka pokladů

Je jedno, zda je jaro nebo listopad, protože má potřeba dávat svým pocitům občas nějaký kabátek přichází prostě neplánovaně.  Když si pak znovu sednu k článku a zkoumám, co bych na něm s odstupem času změnila, zjišťuji, že jsem vlastně nikdy neměla touhu postavit se k již napsanému zcela jiným způsobem. Jako kdyby příběhy nepsala moje ruka, kterou vede rozum skrze prožité zkušenosti, ale cosi uvnitř mě, co si prostě stojí za svým! Přicházím tedy s dalším textem, který vznikl v době, kdy jsem si uvědomila, jak mohou dva přírodní elementy, jako je oheň a voda ovlivnit můj pohled na partnerství. Tenkrát se mi obrovsky ulevilo, když jsem začala rozlišovat na druhých, zda z nich mluví ego nebo láska, ale i to, jak je důležité přijmout své vlastní egoistické manýry, které jsou nejlépe vidět na druhých. A pak že nemáme co hledat vážení :o)

Hledačka pokladů

Asi jsem z jiné planety, ale nikdy mě nenapadlo hledat zlato a drahé kameny. Vždy to bylo spíš hledání odpovědí na otázky „Kdo jsem“ a „Proč tu jsem“. Hledat pravdu ve hmotě je fuška. To vám řekne každý, kdo si v sobě nese pocit, že je „princezna“. Pozemšťanovi se okamžitě vybaví nafrněná nána, co jí není nikdy nic dobré. Mě se vybavuje Ráj a království lásky, kde neexistuje nic jiného, než radost, smích, tvořivost, vášeň, něha a harmonie.

S touhle výbavičkou jsem se narodila a mé pocity dostávaly v realitě všedních dní pořádně zabrat. Bude tomu už půl století, co se brousím do diamantu, abych pochopila, že všechno je na Zemi obráceně. Musí tomu tak být, protože žijeme v dualitě. Dobro a zlo jako v pohádkách. Věřím v to první, ale to druhé se mi stále nedařilo přijmout za vlastní. Učili mě být hodná panenka v koutě, zatímco to uvnitř řvalo.

Na veřejnosti mi má image s něžnou tvářičkou a pohledem psích očí šla celkem dobře, ale doma mi na tento úhybný manévr po pár letech přišli. Tlačili mě do kouta a chtěli, abych plnila jejich požadavky. Byl to stres. Dělala jsem věci, které jsem dělat nechtěla, ale musela, abych měla alespoň trochu nějaké té lásky. Ať jsem se snažila sebevíc, nikdy mě to nenaplnilo tak, abych v tom byla šťastná.

Měla jsem pocit, že každý vidí jen moje chyby. Nejhorší bylo, že každý viděl nějakou jinou a já chtěla všechny přesvědčit o tom, že žádné nemám. Snažila jsem se fakt hodně, až tak, že veškerá moje energie mi houfně odcházela. Když na mě už skoro všechno plandalo, došlo mi, že je něco špatně. Jenže tehdy jsem dospěla k názoru, že jsem špatná já a vůbec nevěděla, jak to napravit. Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila, co mi tím chce život naznačit.

Pro někoho to může vypadat, že jsem se pověsila a vidím svět vzhůru nohama  – tudíž jsem vlastně padlá na hlavu – blázen, co blábolí nesmysly. Nedivím se nikomu, protože tohle hlava prostě nevymyslí. To se odehrává úplně v jiném prostoru a čase, kde se odkrývají tajemná zákoutí naší duše, aby vydala své poklady. Jejich hodnota je nevyčíslitelná a jejich moc nekonečná. Je to asi stejný pocit, jako kdybyste vyhráli trilion a bydleli v 1+kk. Vůbec vás nenapadá, co s tím balíkem máte dělat a první myšlenka, která se nabízí je: „Asi se z toho zblázním“.

No, žádná větší výhra v loterii mě zatím ještě nepotkala, ale co mě potkává často je nepochopení. Říká se, že sytý hladovému nevěří a já dodávám, že nevědomý vědomému také ne. Jedna věc je projít životní překážkovou dráhu, poučit se z jejich pádů a druhá věc je svá poznání sdílet. Je to jako kdyby slepý učil hluchého.

Jak říká má guru: „Nepáchej dobro tam, kde o něj nestojí“. OK – už nezastavuji lidi na chodníku a nevysvětluji jim, že ta jejich piha za levým uchem je jejich disharmonické tlusté střevo. Dokonce jsem zvládla přestat kecat svým přátelům do života a hledím si pěkně svého. Ale jak mám přestat nereagovat na člověka, který mi dnes a denně trénuje takovým způsobem, že na mě nezůstane nikdy nit suchá a navíc je mým (dalo by se říci životním) partnerem?

Už vím, že na vztah musí být dva – to je základ. Také vím, že jeden vztah tvoří a druhý se učí (to dle pentagramu) Fajn beru. Ale že si vyberu vztah, kde mám přijmout roli mistra a přitom se tvářit jako prvňáček, to už je silný kafe. Je to emocionální horská dráha a já si připadám jako neustále se přepočítávající navigace, kterou ještě nikdo nevymyslel. Jedu na pěti kolejnicích najednou a snažím se je všechny sladit tak, abych z toho obludného monstra nevypadla. A výsledek? Beze slov, v lepším případě s kritikou na zádech už několik let.

Přijde mi to jako věčný boj o to, zda je lepší oheň nebo voda. Nevím jak vy, ale pro mě oheň představuje prostě tvořivou akci, autoritu vůdce, odvahu a síla lva. Naproti tomu vodička ve mně vyvolává pocit plynutí, podřízenosti, klidu a hravé změny. Oba je elementem originálním a nikdy si nelezou do zelí. Ví, kdo jsou a co je jejich téma. Tak proč se málomluvný introvert cpe do role vedoucího oddělení a hyperaktivnímu žáčkovi se nařizuje, aby seděl půl dne v klidu? Cítíte tu absurditu!!!

Jenže – nic se neděje náhodou. Vidím to sama na svém vlastním příběhu. Éterická holčička zrozená ve vodním znamení bez známky jakéhokoliv sebevědomí a sebelásky má dar síly na dva táboráky. Jak je to možné? Kde jako je? Někde se prodává nebo ji třeba potkám? Nechápala jsem to a tvrdě bojovala za svá vílí království plné romantiky, až jsem měla v sobě té "vody" tolik, že hrozilo vlastní utonutí-

Ale vrátím se k mé vyšší dívčí a mému věčnému tématu mezilidských vztahů. Proč jsem vyfasovala chlapa, který vypadá, že si zazdil všechny svoje emoce? A jak je možné, že si vedle něj připadám stále jako největší trouba, který si neumí zavázat tkaničku u bot? Copak to hledání pravdy nikdy neskončí? Pak mi to ale došlo – oheň a voda. My vlastně hrajeme jen opačné role a nedokážeme se smířit s tím, že nám přísluší opačný element. Jsme natolik ztotožněni se svými úhybnými manévry, až jsme je přijaly za své. Jdeme oba proti své vlastní energii a stojí nás to spoustu sil.

Tohle poznání mi otevřelo další dveře a puzzlíky se samy začaly skládat v barevnou mozaiku. No jasně! Proč je můj muž zcela jiným člověkem, když má pár dnů klidu od všeho stresu? Proč vypadá tak blaženě po každém milování a procházce v přírodě? Proč je tak lidský, když se chová jako malý kluk? No protože je VODA. Klidná, soucitná, obětavá, co naplní svou láskou každičký kout. No jo, ale když se takový člověk staví do pozice – „Já jsem OHEŇ, nad vším mám kontrolu, nikoho nepotřebuji a opovažte se mě za to kritizovat“, tak je něco špatně! Ale kde se vlastně stala chyba?

Nit mě vede zpátky do dětství – do dokonalé domácnosti a zarovnaných komínků. Do pocitu, že ať udělá ten malý klučík cokoliv, nikdy to nebude dost dobré. Vždycky bude někdo lepší, než on. S tímhle pocitem se citům moc nedaří, že jo? Místo toho, aby si s radostí hošík užil ráchání v louži, má pocit viny, že mamince přidělal práci s praním. Na nějaké tulení není čas, protože jsou důležitější věci na práci! Tento model chování zůstal v každém muži, jehož matka hrála mužskou roli. Slyším to každý den: „Co jsem zase udělal špatně?" „Pořád mě jen poučuješ!“. A tak v boji o to nejlepší místo na slunci sice náš mladík vyhrál u maminky toho nejhodnějšího chlapečka, ale ztratil svou přirozenost být soucitný sám k sobě.  Nevšiml si, že byl zraněn do morku kostí ve své citlivosti, že mu v životě chybí něha a láska. Snaží se být silný navenek, zatímco jeho duše volá po pochvale a objetí. Drží se jako klíště přesvědčení, že si nemůže dovolit být slabý, protože by zklamal. Jenže koho vlastně?

Dívám se na svého muže teď s takovou láskou, až mě to až dojímá. Jsou to pocity vděčnosti a štěstí, které se nedají popsat slovy. Vidím totiž prapodstatu jeho chování a nalézám odpovědi na otázky: “Proč on“. Zamilovala jsem se totiž do jeho DUŠE. Zbožňuji na ní každý záhyb, laskám její světlo a rozpouštím se v její záři. Je schovaná za řadou závojů, těžkých brnění a vysokých hradeb a já mám neodolatelnou chuť ji vysvobodit ze zakletí. Paradoxem zůstává, že přesně tohle jsem si přála ve svých holčičích snech zažít já sama, a to od prince na bílém koni!!!

Něco jiného ovšem nastane, pokud si výše uvedený odstavec přečte jeho EGO. Tohle nikdy neskousne! Ego nemá s láskou nic společného. Žije si pěkně odděleně a jeho jediným úkolem je člověka před láskou varovat. „Žádné dojáky – na pocity se vykašli. Buď rozumný….tohle se přeci nedělá….přece bys neposlouchal ženskou…apod.“ S tímhle arzenálem nelze jednat v rukavičkách. To potřebuje pořádnou sílu velkoplošného zrcadla, aby se dotyčný viděl v celé své parádě.

Je pravda, že jsem se snažila všechny naše situace dříve vyžehlit, aby byl doma klid, aby se nemuselo nic řešit, ale poručte lávě, ať přestane téct, když to uvnitř jen vře, zatímco se tváří, jako kdyby bylo srdce z kusu ledu. To prostě nejde dělat do nekonečna. Pravda se vždycky ukáže, jenom občas bolí,  a právě tomu se všichni chceme vyhnout. Kdybych se někde u piva zeptala parťáka, jak mám spravit zamrzlý zámek u auta, tak mi logicky poradí teplo. Ale když ten samý model použiji ve vztahu, tak už je to blbost. A tak chlap s city u ledu odmítá přijmout byť jen teplé ponožky, i kdyby mu měly ty prsty zčernat. Je tohle normální? Copak nevidí, že bojuje jen sám se sebou?

Být tvůrkyní vztahu je fuška. Pro mě to znamená řídit správný tok energií, které budou společně souznět, pro druhé je vopruz to poslouchat. Pochopit, jak se věci skutečně mají, pojmenovat je a nasměrovat tam své myšlenky je jen začátek. Tenhle trénink mě jednou provždy vyléčil z role neschopné oběti a dal mi sílu ve vlastní tvořivost. Nevzdávám se. Nikdy! Proleju slzy, vyvztekám se, načerpám sil, odpočinu si a pak dostanu další nápad. Jednou to přeci musí zabrat, protože víra v lásku, kterou v sobě nosím je tím nejsilnějším magnetem, co mě vede. Je to podivná směs vnitřních pocitů, které mi dodávají jistotu správnosti cesty a vnějších situací, které ukazují pravý opak toho, co vidím okolo. Někde uprostřed mě samé se z toho vaří polévka pro mou duši.

Všechna výše popsaná slova budou pro egoisty a logiky jen snůškou keců a nicneříkajícího plkání. Hloubka bude zesměšněna, převrácena a pošlapána. Hodně dlouho mě takové jednání bolelo a doslova vráželo kudlu do srdce. „Jak mohou takhle zraňovat?!“ Nechápala jsem to, rozčilovala se, urážela, plakala a churavěla na všech rovinách – stejně mi to bylo houby platné.  Ještě jsem  nepřijala tu pravou moudrost, že každý má svou vlastní cestu a svůj čas. Ale vydržte držet jazyk za zuby!!!

A tak hledám svůj poklad dál. Vlastně už vím, kde leží a jak vypadá. Je to můj královský zámek uložený v překrásném fraktálu mého vědomí, kde se ukrývá vnitřní bohatství. Vlastním od něj dokonce i klíče, a to v podobě mých nejbližších. Každý den se na ně dívám jako do zrcadla a připadám si coby klíčnice vlastní pokladny. Stále zkouším, který z nich tam bude pasovat, ale ať se snažím sebevíc, nepasuje žádný. Vypadá to na další hledání. Mám takový nejasný pocit, že si budu muset vytvořit, z těch všech uvědomění, klíč svůj vlastní. Pak už jen otevřu vlastní poklad a budu ho všude s láskou rozdávat. Je totiž bezedný. A ten váš taky!!!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *