Družena Hravá perspektiva
Vše záleží na úhlu pohledu. Takový malíř si může vybrat, kterýmže to směrem upoutá svou pozornost, aby jeho dílo mělo tu správnou hloubku. Perspektivní malíř to určitě dotáhne daleko, zatímco žáčci školou povinní už takové ambice v malování mít nemusí. Jim stačí jeden bod a pár barevných geometrických tvarů, potažmo ještě pravítko, obyčejná tužka, černý fix a pár pastelek. Díky propojení hrotů z obrazců se vzdáleným bodem na papíře tak vznikne 3D pohled těles, připomínající nebeské hlásné trouby.
Děti se nejdříve seznámily s pojmem Perspektiva pomocí obrázku s kolejemi v krajině. Na prvním pražci jsme si znázornili malého človíčka, který jde svým životem. Sice vůbec netuší, co bude na jeho konci, ale perspektivně doufá, že ta cesta bude fajn. Tedy jakýsi symbolický pohled do budoucna. Pokud by mezi námi seděl ještě pan Optik, zcela jistě by zmínil, že Perspektiva je vlastně optický jev, který naší hlavě tvrdí, že všechno v dálce má menší velikost, než jaká je ve skutečnosti. Úplně nejlepší by ale bylo, kdyby do našeho kruhu přisedl i jakýsi Filippo Brunelleschi, italský to architekt z 15. století, který vlastně tu zákonitost lineární perspektivity objevil.
Děti práci pochopily. Na svou plochu rozmístily svých 6 tvarů podle libosti a pak si zvolily i svůj perspektivní bod. Dozvěděly se, že spojnice se nazývá "úběžka". Třeba taková hvězdička jich měla skoro 6, zatímco sousedící trojúhelník jen tři. U některých těles byly dokonce i úběžky skryté (vnitřní), se kterými jsme raději nepracovaly. Ten, kdo si nasázel tvary blízko sebe, měl co dělat, by rozeznal, který předmět je navrch, a který pod ním. Vybarvování mělo za cíl zviditelnit tu sáhodlouhost našeho počínání. Na závěr jsme si cvičně vyzkoušeli tuto techniku i na našich jménech. Určitě to je fajn inspirace pro psaní třírozměrných písmen (alespoň já jsem si tím, coby žákyně, kdysi dávno krátila nudné vyučovací hodiny...)
.
