Družena Když slaví Človíček
Když jsou nám dva roky, vůbec netušíme, že je v kalendáři nějaký super důležitý den, ve kterém budeme středem pozornosti. Ne však každé dítě o to stojí. Možná jste to také tak vnímali, ale už si to prostě nepamatujete, protože s věkem se pohled na oslavu narozenin fakt mění. Ve dvou letech se divíte, proč je z pohodové maminky najednou uštvaná paní, co peče do noci dort, věší po lustrech balonky a tuhne jí úsměv na tváři kdykoliv, když spadne drobek na koberec. Ve dvaceti se naopak diví rodiče, že umíte věci, které vás rozhodně neučili a vy z toho máte srandu. A v 52 letech? No co vám budu povídat :o) Já si to užívám i bez té pětky...
Má práce mě totiž naplňuje a čím více jsem v ní spokojená, tím více přichází nabídek. To, že budu na jedno odpoledne součástí narozeninové oslavy dvouleté princezny a hnědýma očima, jsem si ani nesnila. Je pravda, že od té doby, co byly mým dětem dva roky, uběhlo opravdu už hodně vody a já musela těžko vzpomínat, co takové malé dítě vlastně už umí a co se mu líbí. A protože i s tím mluvením to u něj není přímo na román, zbyl výběr tématu narozeninové oslavy na mě. Jenže ať jsem hledala jakoukoliv pohádku nebo příběh, stejně jsem vždycky skončila u slovíčka ČLOVÍČEK. Bylo rozhodnuto. Ostatně co taky jiného, když svět dvouleté holčičky se točí jen kolem ní samotné, domova, rodičů, barev, tvarů a vlastního těla?
Když jsem byla obklopena nádhernými dětmi v úžasných šatičkách, nechtělo se mi vůbec pracovat, ale sednout si jen tak k nim a poznávat svět jejich očima. Jenže jednou jsem "animátorka" (tohle slovo vůbec nemám ráda), tak konec snění a šup do práce. Ještě štěstí, že jsem si do kufru přibalila loutku malého kašpárka, který dětem začal vyprávět pohádku o tom, jak vlastně zvířátka vidí lidi. Medvídek s Opičákem se mezi s sebou ujišťovali o tom, že človíček nemá drápy, ale nehtíky, srsti na hlavičce se říká vlásky a ruka není tlapička. Pak se spolu dohodli, že dětem pomohou s poznáváním částí těla a zahráli si spolu hru "Lepidlo se vylilo", což zaujalo i přítomné maminky. Ty nám pomáhaly i s hledáním barviček na gumových kroužcích, které se rozkutálely po místnosti. Jenže znáte to. Jeden človíček objeví stoleček s občerstvením, druhému se chce čůrat a ten třetí má myšlenky někde v Tramtárii. To si pak hrajete hry jen s posledním zájemcem a přítomnými dospěláky. Nevzdávala jsem to a upnula svou mysl k představě, že si se mnou hraje prostě úplně celé osazenstvo. Pomohlo to :o) Jako človíček jsem s dětmi vyzkoušela i to, jak chutná kyselý citron a jak sladká čokoláda, prožila si chvíli doteků poslepu a procvičila sluch rytmickými údery o dřívka. To sice nezabralo, ale následné skákání už ano. Zřejmě největší úspěch měly barevné plechovky, které se nám společnými silami podařilo skolit a atmosféra se začala pozvolna podobat hraní ve školce. Pohoda pak nastoupila zcela ve chvíli, kdy jsme vytáhli barvičky a nechali děti malovat pohyblivého človíčka ze čtvrtky. Měl šmouhy úplně všude, ale byl šťastný, že ho malují děti samy. Básničkou "Šla babička do městečka, koupila tam dvě vajíčka, dědečkovi hůlčičku a Mařence hřebínek....", jsme završili téma hlavonožce, který se maminkám velmi zdařil.
A tak mám další úžasné poznání, že si mohu připravovat program klidně do Alejuja, ale stejně je všechno v rukou dětí.
A pak kdo se od koho učí :o)))
Po necelých dvou hodinách přibyl dětem k cedulce se jménem ještě dárek - Obličej človíčka s bambulí místo nosu a královna v modrých šatičkách převzala třpytivou šerpu. Nakonec maminka konečně mohla přijít s obrovským dortem, který zaplnil celý stůl. Než se ho však podařilo rozkrájet, nenechavé malé prstíky v něm udělaly několik lízanců, čímž padlo poslední přesvědčení o tom, jak má vypadat dokonalá oslava. Děti měly šťastné oči a to bylo nejdůležitější. A když vysvitlo konečně sluníčko, užili jsme si tu úplně nejlepší chvilku venku s bublifukem, protože ten je prostě na narozeninách NUTNÝ!
