Družena Královny doby
Od chvíle, kdy se mnohým z nás obrátil život o 180°C díky koronaviru, jsem se nepřestala divit, kolik věcí se může najednou odehrávat uvnitř člověka. Můžete klidně sedět v křesílku na prosluněné jarní zahrádce a pít svou odpolední kávu, a přesto v sobě nalézáte neklid z čehosi neznámého. Vygooglovat to nejde, v televizi o tom nemluví a vy jste si 100% jistá, že ten pocit uvnitř vás nekecá. Začnete tedy pátrat po jeho významu a hledat pravý původ. Když se ujistíte, že to nemůže být výkyvem hormonů před menstruací ani žádným novoluním, odvážíte se zajít do své posvátné vnitřní komůrky, kterou je každá z nás od přírody vybavena. Je dost možné, že o ní právě teď čtete poprvé, ale věřte mi, JE TAM. Většinou se otevírá tehdy, až když všichni doma spí a vy máte padla od povinností. Pokud rovnou neusnete, můžete konečně vydechnout a zaklepat na ty svoje pomyslné dveře. Říkejme jí třeba 13. komnata. Někdo v ní má kostlivce, já královské apartmá. Chodím si tam kdykoliv a pro cokoliv. Pro útěchu, pro radu, pro povzbuzení. Mám to tam podle svého gusta, nikdo mi do toho nekecá a jsem si k dispozici 24 hodin denně.
Když začaly skákat na mém mobilu poplašné zprávy, vládní zákazy a nařízení, přiznám se, že jsem propadla jako žena, dcera, matka i manželka PANICE. Můj mozek začal produkovat tuny domněnek, kýble strachu a hromady úkolů, čímž jsem zákonitě vypustila na start svého Pana Stresátora. Ten mě v mžiku dokázal odstavit jako ženu na vedlejší kolej a já nebyla schopna racionálně myslet (samozřejmě, že navenek jsem působila kouzelným dojmem, že to VŠECHNO zvládnu!). Moje tělo ale nekecá, a tak jsem téhle pózy musela brzy zanechat a začít jednat. Stal se ze mě chlap v sukních, který dělal inventuru domácích zásob, sepisoval seznamy, posílal objednávky a vymýšlel strategie, jak tuhle jízdu zvládnout bez ztráty kytičky. Myslím, že něco podobného zažívala asi každá z nás první dny. A dámy klobouk dolů před všemi, které pracujete a máte doma více dětí.
Dnes, po 14 dnech pandemie se už dokážu na věc podívat klidněji a uvědomuji si mnoho skutečností. Ty pocity, které jsem neuměla na začátku pojmenovat, začaly dostávat jména. Neklid nemusí vždy znamenat, že VY jste v nepořádku, ale že jako žena můžete vnímat neklid ze svého okolí. Strachy, které vás budí v noci, nemusí mít vaši jmenovku, protože TEĎ se toho děje ve světe tolik, že to prostě vnímáme. Jsme přeci stvořené k citu. Ta, jejíž senzory mají citlivá vlákna, může prožívat emocionální tsunami, aniž by ale pak musela polykat Brufen. Taková ženská si je vědoma toho, že prostě taková je, že je to dar, který jí byl dán a že ho může začít používat ve prospěch celku.
Být znalkyní v odchytávání přítomného okamžiku není nic jiného, než být ŽENOU. Ve své 13. komnatě mám pro tuto příležitost svou kouzelnou skříň plnou nádherných šatů. Když tvrdím, že kouzelnou, tak mám na mysli využití darů, které nám ženám byly dány. Snad ty nejpoužívanější šatičky pro něžné pohlaví se jmenují PASIVITA. Nemusíte se bát, že by byly nudné v 50 odstínech šedi. Naopak! Být pasivní je celkem fuška (už je nosím pár let a vždycky se mi na nich udělá nějaká „díra“, protože……řeším věci, do kterých mi nic není, organizuji život své rodině, všechno vím nejlíp, všechno zvládnu sama, nikdo mi přece nebude radit a stále si melu svou) Není divu, že musím pak neustále látat a opravovat své aktivní chování vůči sobě. Ale abychom posunuli ramínka v mém kouzelném šatníku….
Mám tam ještě jedny šatičky, a ač jsou velice jednoduchého střihu v přírodní barvě, mají vzadu na cedulce napsáno ÚCTA. Učí mě být k sobě hodná a nemrskat se za to, že jsem třeba právě teď něco nezvládla. Dávají mi lekce slušného chování od své první ranní myšlenky na něco krásného, přes uctivost ke svému žaludku v poledne až k večerní péči o své tělo. Když jsem je začala nosit, pořád ze mě padaly. Nedokázala jsem si dát dostatečnou úctu, nebyla jsem jich hodna. Což mě velice dobře odráželo moje okolí a chovalo se ke mně tak, až mě to bolelo. Ze začátku jsem je fakt vůbec neměla ráda (a nosila natruc kalhoty!!), ale pak jsem pochopila, že bez toho ke své sebeúctě nedojdu, natož pak, abych ctila druhé. Což je, pro ženu další věc do její životní výbavy.
Nikdy jsem se netajila tím, že jsem chtěla být princeznou, což je asi tak stejně nereálné, jako být u nás kosmonautem. Ale nevzdávala jsem to, protože někde tam vzadu (že by v mé královské komnatě?) byla jistota, že tomu prostě tak je. Čas od času si vyrobím korunku na hlavu (v rámci mého povolání) a hrdě ji nosím s pocitem vyvolené, jenže kdykoliv myslím tímhle způsobem, tak mi z hlavy spadne. Jsem v tomhle ohledu docela tvrdohlavá, a tak si to zkouším pro změnu v představách, když si sním, což je sice fajn, ale jakmile začnu fungovat „normálně“, tak mi na hlavě koruna už nesedí. Říkám si: „Co s tím děvče? To jako, že mám myslet na to stále?“ Při tom všem a ještě s Covid 19 ??? No to spíš budu věřit, že jsem Gagarin….
Ale teď vážně! Být si vědoma toho, že jsem žena královna, je cesta. Nikdo netvrdí, že se narodíte už rovnou s korunkou na hlavě. ale chce to práci (čímž nemyslím že si ji budete po nocích tepat ve sklepě ze zlata). Práce na sobě je jako těšit se na svůj první bál, kdy si jen pouhou svou představou o své kráse dovolíte vyhrát Miss plesu, aniž byste dala sebemenší myšlenku své celulitidě a vráskám. Dělat něco pro sebe bez výčitek a pocitů viny je PRÁCE. Uždíbnout si kousíček času pro sebe, zahnízdit se v něm a užívat si tu chvíli, chce ODVAHU (neb co by tomu řekli…., že). Dát samu sebe na první místo, když je všude tolik nepořádku a povinností, je hodno státního vyznamenání. Kde ale na to brát čas? No zkusme to třeba TEĎ! Vždycky bude nějaké teď, když ovšem poznáme, že jde právě kolem.
No nebudu se tu teď probírat svým královským šatníkem, když venku řádí vir, co kosí lidi. Musím se ale přiznat, že mi současná situace ze začátku úplně odfoukla veškerý můj hábit, takže jsem byla aktivní, nechala se zmanipulovat a nectila svou vnitřní výbavičku. Po sebevědomí se zaprášilo vzápětí a klidná jsem rozhodně nebyla. Ale něco jsem si na té situaci uvědomila. Nebýt totiž té obrovské změny, neměla bych možnost prožívat to své TEĎ, být vděčná za každou chvilku, kdy mohu konečně vydechnout, sklepat ze sebe všechny ty cizí názory, požadavky a jen tak zevlovat. Paradoxně je to totiž teď IN (jako že se Ivana Neumannová jmenuji). Netrápím své tělo budíkem ani hoňkou na autobus, jím navzdory hodinovým ručičkám, dělám úplně nesmyslné věci, směju se svým blbostem a šiju roušky. Dalo by se říci, že jsem šťastná, ale znáte to. Vždycky do toho musí přijít vnitřní Rejpal, aby vám tu ROVNOVÁHU něčím rozboural. A je jedno, zda vás umlátí kritikou druhých nebo vlastním posuzováním. Vy pak čelíte armádě nepříjemných pocitů, které buď vkládáte do nadávek dětem nebo s nimi kazíte dobrou večeři. Ať to vezmete z kterékoliv strany, zjistíte, že všechno se vším tak nějak souvisí.
Napadlo vás taky, že tohle všechno co se teď děje, je vlastně dobré? Čím větší změny ve světě, tím větší tlak je vyvíjen na naše královské komnaty, které střežíme jako oko v hlavě. A co když právě to OKO chce, abychom viděli věci z té polo plné sklenice: Ta totiž říká, že my ŽENY máme spoustu ES ve svém rukávu (tedy v srdci) a že bychom už KONEČNĚ měly nějakou tu žhavou kartu vytáhnout a nechat jí skrze nás působit. Jsme silné od přírody, jsme milující skrze roli maminek, jsme něžné a pečující coby dcery a vnučky, ale dokážeme být i krásné pro naše partnery. To je arzenál, se kterým se dá pracovat. A tak vylovme V SOBĚ KLÍČ, který otevírá naše srdce (naši 13.komnatu) a začněme se oblékat do těch šatů, které nám sednout jak ulité. Noste je co nejčastěji a vzpomeňte si na to, že korunka na vaší hlavě je VAŠE PRÁVO. Chodit s pocitem královny či bohyně je úplně jiná zkušenost, než se jen tak obléknout. Může se vám totiž stát, že pouhý váš úsměv zapříčiní totální tání zamrzlých srdcí ve vašem okolí a vás to navíc činí ještě šťastnou. Dá se předpokládat, že když k tomu přidáte pár kouzelných slovíček (s patřičným zamrkáním), stanete se nejopečovávanější ženou v galaxii. A to nemluvím o umění vašich rukou hladit, ať už dítě, růži nebo tvář vašeho milovaného. Chápete? Tohle je ta SÍLA ŽENY, co dokáže nemožné. A díky současné situaci má ženská cesta více než zelenou. Tož tedy hýčkejme si ten pocit, že je nám to dáno, že to můžeme trénovat den po dni ve svých rodinách, ať už pečením rohlíků nebo šitím roušek.
Už nic nebude jako dřív. Před každou ženou se otevírá její vlastní království a záleží jen na ní, zda mu bude vládnout nebo mu sloužit (symbolicky napsáno). Takže až vás budou vlastní děti rozčilovat, budete padat únavou nebo se třást vzteky, vezte, že se jen učíme nosit královský šat. Jednou (a já věřím, že to bude už brzy) nám to ani nepřijde náročné. Budeme si nosit své krinolíny, vějíře a paraplátka ve svém srdci, abychom v tom našem životě obstály v hlavní ženské roli. Vím, že si řeknete: „To si krásně Ivčo napsala, ALE realita je jiná, PROBUĎ SE DĚVČE“. Ano souhlasím. A právě to o jde. Změňte realitu, MĚJTE ŠŤASTNĚJŠÍ MYŠLENKY.. Změňte to, v čem se necítíte dobře, co vás už netěší a stahuje dolů. To za vás nikdo neudělá, ani Pán Bůh ne. A když už jsme u něj, nemohl by tohle být právě jeho záměr, když už nám dal to ženské tělo? Zkuste si představit, jak skáče radostí, až mu začnou po světě chodit opravdové královny. To je docela prča představa ne?