Svět kolem nás
Nový školní rok je sice už dávno za dětmi, ale ten kroužkový s Ivčou začal až první týden v říjnu. Privilegium startovní čáry získala Malovajda, která přivítala do svého kruhu již ostřílené malířky. Ať už to byly holčičky z Malé Malovajdy, které se staly letos prvňáčky nebo velké slečny ze 2. a 4. třídy. Připravit pro každou jednu zajímavou práci je oříšek skoro lískový, ale i ten se dá pomocí síly rozlousknout. Ovšem ne síly hrubé, leč té myšlenkové. Vymyslet přesně to, co odpovídá tématu na celý rok, zvolit vhodná média a potřebný materiál, jakožto i zaujmout vykreslenou slečnu a nadchnout teprve začínající umělkyni, bylo otazníkem pro Malovajdu. Po pěti letech lovení sólo kapříků ve výtvarné tvorbě a technice už nemá tolik originálních nápadů, i když svět jde v tomto ohledu stále dopředu a je co zdokonalovat a bádat, leč to už by se Malovajda mohla rovnou přestěhovat do obchodního centra s uměleckými potřebami, aby měla doma kam hlavu složit.
To naše první malovací odpoledne bylo deštivé. Hodně deštivé, takže kdybychom chtěli malovat deštníky, byli bychom v kurzu. Malovajda ale měla jiný úmysl, ale hlavně byla zvědavá, jak si děti představují ten svůj svět, který vidí kolem sebe. Když jsme tak seděli konečně všichni v suchu u jednoho stolu, mohli jsme si popovídat o tom, že ten náš kulatý svět je živý, protože tu žije máma s táta, ale také pejsek s kočičkou, roste nám tu tráva, stromy a kvetou kytičky, na to všechno svítí sluníčko nebo hvězdy s měsícem. Ty sice nemají pusu, ale to nemají ani hory, řeky, pouště nebo mraky nad námi. Je toho kolem nás tolik, co považujeme za samozřejmé, že takováto zastavení se mohou zdát bláhová. Jenže jak můžete namalovat něco, co si neprohlédnete pořádně. A když pořádně, tak se u toho musíte přeci zastavit a zkoumat tvar, barvu, stín či odstín, ne? Prostě malování není pro rychlouše.
Volba padla na tempery a jejich nanášení na čtvercovou čtvrtku. Bez štětců to můžete udělat pouze rukama. My jsme k tomuto účelu ale měli "udělátka". Tím prvním byla razítka z bublinkové folie, tím druhým novodurové válečky polepené pryží s tvary koleček nebo obmotané režným provázkem. Výsledek byl skvělý. Po názorné ukázce se děti pustily opatrně do práce (hlavně si proboha neumazat ruce od barvy!). Šest barev na plastových talířcích měly sloužit jako razítkovací polštářky, třeba i pro malířský váleček, který děti též zakomponovaly do své práce (bohužel). Jenže jak chcete tohle všechno vyzkoušet, když máte papír 30 x 30 cm? To nejde. Leda, že začnete jednotlivé pokusy vrstvit na sebe, což je umělecky to pravé ořechové. Do určité fáze by se dalo říci, že tvořivá múza sedla na všechny, ovšem až do té doby, kdy se děti odvázaly a přišly na řadu jejich prstíky s barvou a posléze i celé dlalně coby otisk na tom úchvatném díle, čímž se všechna ta krása překryla. Kdyby Malovajda nezakročila, byla by celá plocha v jednolité barvě a všechny ty vzory nenávratně pryč.
Druhou část hodiny jsme věnovali kresbě těch věcí, které mají děti na světě nejraději, a to černou tuší na bílý papír. Mezi skvosty patřila postel, jako symbol lenošení nebo pusa s jazýčkem představující sladké mlsání. Samozřejmě, že nechyběli ani domácí mazlíčkové, pohádkové bytosti a sluníčko. Kdo tam tedy nebyl ani náhodou, byli postavičky rodičů, ale to víte, dětský svět si také někdy potřebuje od maminky občas odpočinout. Výsledný obrázek byl tedy koláží tisku a vystřižených "věcí kolem nás" a všechna díla už putují do Galerie Malovajdy.