Družena Zelňačka
Zelňačka patří mezi ten typ polévek, ve kterém by mohla stát i lžíce. Je tak vydatná, že vás opravdu zasytí, takže začátek nebo konec zimy je její ideální čas. Pokud znáte zelňačku z českých hospod, nebude se vám dětská verze líbit, jelikož v ní chybí ta pikantnost. I když....nechte si vyprávět náš zelňačkový příběh. Extistuje nesčetně variant tohoto receptu, jedno ale mají společné - kysané zelí, brambory, cibule a mletá paprika. My si k tomu přidali ještě klobásku a sádlo.
Tuto hodinu jsem, coby kuchařský dohled, udělala změnu v zaběhnutém režimu a nechala děti, aby si zcela samy připravily suroviny, navážily si je podle receptu a začaly je zpracovávat. Zpovzdálí jsem jen sledovala jejich počínání, kterak loupou brambory a krájí si je na kousky (někdo i milimetrové), potýkají se s cibulí nebo se snaží propláchnout zelí. Posledně zmiňovaná aktivita uhodila hřebíček na hlavičku. Děti totiž čtou zřejmě recept mezi řádky a větu "Ochutnej zelí, zda není příliš kyselé" pojaly velkoryse a propláchly zelí tak, že nemělo už skoro žádnou chuť.
Jakmile přišel na řadu sporák, byla jsem v pohotovosti, protože jíška by se měla dělat jen jednou, nikoliv nadvakrát. Děti již znají spojení másla a mouky, přesto jim z paměti vypadlo zalévání na 3x, aby se postupně vytvořila moučná kaše. Jíška do zelňačky je s přídavkem mleté papriky, která je hrozná fajnovka a nemá ráda dlouhé jíškování, jinak zhořkne. Tahle verze vaření představuje už vyšší stupeň přemýšlení. Ideální je, pokud má dítko připravené všechny suroviny u plotýnky a jen odškrtává jednotlivé úkony na papíře. Stačí, když zapomene jen jednu věc a už se připaluje cibulka nebo přetéká obsah. Je to prostě kalup! I tak se někdo "zapomene" u kastrolu a míchá vařečkou zcela automaticky, zatímco je myšlenkami někde úplně jinde.
Cibulovo-papriková jíška měla u každého jinou barvu. Jsou totiž tací, kteří čtou tak rychle, že jim přijde slovo lžička úplně stejné, jako slovo lžíce. Ač jsem to demonstrovala na svém příborovém servisu, přesto se tam to písmenko "ká" nějak vytratilo, takže se dávkovala paprika lžící, a to pálivé. Při ochutnávání mi málem vypadly oči. Další kámen úrazu byl v dochucení soli, kterého bylo u vaření brambor poskromnu, takže jsme na závěr úplně všichni museli polévku dochutit. Jenže ve stylu pohádky "přiměřeně, přiměřeně" jsme to dělali tak dlouho, až ztratila zelňačka úplně svou typickou chuť (ze zoufalství přišel na řadu i cukr!) Ale na druhou stranu se jí nedá upřít to, že alespoň tak vypadala. Udělali jsme asi tak tři "fópá" a zřejmě bychom pro ni měli vymyslet jiný název, tak snad z toho nikoho doma nebolelo břicho.