Ženská komunikace

Vždycky jsem vypadala jako andílek, něžně, mile, roztomile, ale ne vždy jsem se tak chovala. Andílkové to mají leckdy těžké, protože by nejraději lítali v luftu a přitom by měli chodit po zemi. Už jako malá holka jsem pravidelně odcházela do vyšších sfér, které měly růžovou barvu a kde mě měli všichni rádi. Nechápala jsem, proč tomu tak není doma nebo ve škole. Tam mě nějak chyběla slova, nedokázala jsem se vyjádřit a marně jsem hledala ten správný výraz k tomu, co se odehrávalo uvnitř mě.  Tím jsem se začala vzdalovat světu, ve kterém jsem žila, a dělalo mi velký problém čelit narůstajícím problémům. 

andílek
pes s košíkem

Vzpomínám si, že jsem jednou byla u babičky na prázdninách a šly jsme spolu dopoledne nakupovat. Mohlo mě být tak 5 let a připadala jsem si v tom cizím městě  bez maminky ztracená.  Držela jsem se za ruku jako klíště a nechala jsem se vláčet  přes konzum až k řezníkovi. Tehdy babička potkala nějakou sousedku a pustily se do hovoru. Chvíli jsem jen sledovala, jak melou páté přes deváté, a když to začalo být na mě moc dlouhé, tak jsem prostě milou babí kousla do ruky. Přišlo mi to v tu chvíli v pořádku - neskočila jsem jim, jako slušně vychovaná holčička do hovoru, ale verbálně jsem naznačila, že už mě to nebaví. To jsem ale neměla dělat, protože se do mě obě pustily, že "tohle" se nedělá a že mi dají příště košík jako psovi.  Utrpěla jsem tehdy velký šrám na duši. Dnes si myslím, že ty dvě dámy neměly vůbec tušení, jak velký vztek jsem tehdy měla, a to jen proto, že mě totálně vypustily ze své komunikace.

 Takto nepochopena jsem volila (jako východisko ze situace) vždy ten nejjednodušší způsob jednání -  prokmitala jsem své dlouhé řasy několikrát od shora dolů, našpulila pusinku a ručičky zkroutila do vrtule jako znamení  "Já nic, já muzikant". Tahle finta přestala ovšem fungovat s druhým stupněm základní školy. Ani tam mě nenaučili základní pravidla komunikace a já měla stále za to, že přeci každý MUSÍ vědět, co já si myslím nebo cítím. Tento sebeklam mě vydržel až do dospělosti a přinesl složité životní zkoušky.

 

matka s dětmi.

Období manželství a mateřství mě uvrhlo do zcela opačných komunikačních vod. Z té tiché (kousající) Ivanky se vyklubala ženská, co nezavře pusu. Kdybych přednášela tehdy v nějakém pořadu, tak jsem si přišla na celkem slušné peníze, jenže já se "realizovala" doma. Než abych přiznala, že se cítím v nějaké situaci nejistá, nabrala jsem dech a už to ze mě lítalo "Kde si byl tak dlouho?" "Kluci kolikrát vám budu říkat, že máte ty hračky uklízet!" a "Hele, už jsem ti říkala, jak byla včera tancovat......?“ Držela jsem komunikační vedení ve svých rukou velmi pevně, protože jsem tak měla jistotu, že dokud mluvím já, tak se MNĚ nemůže nikdo na nic nepříjemného zeptat. S nástupem do školství jsem zažívala pravé komunikační žně, protože paní učitelka má přeci vždycky pravdu. 

 

Jenže Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Jednoho večera jsem si pouštěla oblíbeného walkmana a děsně jsem se rozčilovala, že mi nefunguje jedno sluchátko. Jaké však bylo moje rozčarování, kdy jsem zjistila, že závada není na přístroji, ale v mém uchu. O tom, že sluch náleží k elementu vody, a tudíž i ke strachu a vztahům, jsem tehdy neměla ani tušení.  Dál jsem si kráčela světem a dělala jako že nic, ale o to víc ve mně strach narůstal. Schovávala jsem se za naučené vzorce chování a k trvalému plkání ještě přidala na síle hlasu, takže o mně opravdu všichni věděli. Jen já jsem se už vůbec neslyšela. Dokázala jsem dokonce demonstrativně prásknout dveřmi, když mi syn jednou řekl: "Mami, posloucháš se někdy vůbec?!" 

wolkmann

Až dnes vidím, jak krátkozraké bylo mé jednání, jak moc jsem si ubližovala. Níkdo mi totiž neřekl, že používám mužský způsob komunikace. Až paní Miluška v Klubu Žena je láska. Od té doby se mě sice bubínek s kovadlinkou ještě zcela neuzdravily, ale moje vztahy doma občas už ano.. Zlaté pravidlo jejího tatínka "Ženská drž hubu a krok" mě zachránilo zřejmě od totální hluchoty, naučilo mě vnímat, co mi druzí říkají a dokázala jsem konečně sama začít mluvit o svých pocitech strachu, který mě činil tak zranitelnou. Díky ženskému klubu se stále učím přiznávat svou barvu (duše) a tím pozvolna nacházet to, co jsem celá ta dlouhá léta ukrývala. Svou vnitřní ženskou komunikaci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *