Družena Šikulkové v pytli
Nadpis může naznačovat, že Šikulky někdo ukradl nebo že je jejich snažení nanic, ale to by to nebyli přeci Šikulkové. Ti přece mají dobrodružství a pohyb v popisu své práce a pytel je jen jeden z mnoha cvičebních pomůcek, které lze použít pro jejich kulišárny. Naše setkání už má své rituály, mezi něž patří odchod ze školky s červeným a žlutým hadem (rozumějme barevnými lany, které děti drží za hlavu a ocas). Na konci ulice se vždycky rozhodujeme, zda půjdeme rovně dolů, rovně a doprava nebo rovně a nahoru. Karta padla na a), takže jsme prošli kolem Středomoří. Nikoliv však každý po dvou, ale dva po třech. Spojit si vnitřní nožičky k sobě, aby dělaly jako jednu je totiž docela těžká práce, na hlavu určitě. Ač se kamarádi drželi kolem pasu zuby nehty, přesto je ta společná nožka nějak neposlouchala. Zkusili jsme to tedy spojit našimi provizorními hady, ale asi to bude chtít častější trénink ,o)
Za zatáčkou, u louky jsme si zahráli bájo hru v kroužku. Nejdříve jsme si zopakovali, kde máme všechny části těla a pak jsme si to vyzkoušeli s rukou v písničce: "Dáme ruku sem" znamenalo, že jsme ji všichni dali doprostřed kruhu, "Dáme ruku tam" byl signál pro otočení ruky ven z kruhu a opakované "Dáme ruku sem...." pokračovalo "...a pak s ní zatřesem", což zvedlo veselí, když nám máváním ruka skoro upadla. Pak přišel refrén: "Uděláme honky tonky rotaci", přičemž jsme se všichni točili kolem své osy a pokračovali tleskáním a vrtěním zadečku na "Ať máme legraci". Ta skutečně byla, když jsme tuhle šarádu praktikovali s kolenem, zadečkem, jazykem.....a kolemjdoucí opravdu vůbec nechápali o jaký kroužek dětí se to vlastně jedná.... Když jsme si po pár metrech pak všichni vlezli do černých pytlů na odpadky a poskakovali po cyklostezce, zněla by diagnóza asi jasně, ale nám bylo dobře. Po chvilce děti pytle roztrhaly, protože igelit není ze železa a my jsme si zase mohli zahrát další hru. Ta spočívala v postřehu a hledání stejných značek, které byly rozprostřeny po louce. Červená kostička vypadá určitě jinak, než modré kolečko, to děti věděly, ale kdo u ní bude dřív, to netušil nikdo...
Za dalších pár metrů jsme si vysvětlili, co je to štafeta, jak se běhá k metě a jak dát družstvu najevo, že může pokračovat v úkolu. Ten zněl jednoduše. Doběhni na místo a domaluj jednou čarou obrázek, který vidíš před sebou. Co tah fixem, to jedno dítě. (jedna skupinka měla sluníčko, druhá domeček). Jenže, když to někdo pojme jako výtvarné umění, zatímco druhého svrbí paty, aby mohl být první u mety, je z toho nesourodé pobíhání s fixem v ruce. Každopádně v pytli jsem byla já, nikoliv děti.
Závěr hodiny patřil hře, která proběhla už na zahradě v kruhu. Každá dvojice dostala stejnou papírovou medaili, na které byl květ jedné barvy. Po vyslovení dvou barevných kombinací si musely děti vyměnit místa. Na kreativce pak čekaly ještě květinové šablony, které po pohlazení vatovým kolečkem s barvou křídového prachu vytvořily zajímavé efekty. Sice ještě nebyla tma jako v pytli, ale moc k tomu nechybělo, když se děti s rodiči odebraly domů.
