Družena Lékárnička sebelásky
Jsou před námi prázdniny, ve škole se to už nebere tak vážně, končí kroužky a všechny čeká to úžasné letní období plné slunce, vody, dobrodružství a cestování. Svědomité maminky do každého zavazadla svým dětem přibalí něco málo z domácí lékárničky, ať už je to dobře míněná rada nebo dobře fungující gel proti štípancům. Rodiče jsou už takoví. Připravit človíčka do tohoto světa je velká zodpovědnost. Aby věděl jak si počínat v situacích, které jsou pro něj úplně nové. V ideálním případě to "odkouká" od rodičů, a tak nějak přirozeně ví. Tam, kde tenhle vzor zodpovědnosti chybí, tam je potřeba vrátit se o pár kroků zpět a znovu se to naučit.
Když jsem přemýšlela o náplni poslední hodiny v Kruhu dívek, bylo mi jasné, že něco takového, jako KPZ budou holky potřebovat, a tak jsem sepsala DESATERO SEBELÁSKY. Sebeláska je totiž základní stavební kámen, na kterém pak stojí celé jejich sebe poznání, sebe přijetí, sebe hodnota vedoucí ke zdravým vztahům. Nám, dětem zlatých 60.let, to nikdo neříkal. Bylo to jakési tabu.
Sebeláska je něco naprosto přirozeného a nemá to vůbec co do činění se sobectvím. Když na ní zapracujete už v mládí, nemusíte pak chodit do vztahové poradny a léčit si své závislosti. Pravda, není to zrovna procházka růžovou zahradou, ale je to silný lék na osobní rozvoj člověka. Když jsem byla "mladá", všichni mí tvrdili, že se nemám ráda. Nechápala jsem o čem vůbec mluví. "Jak jako nemám se ráda???" Kdyby mi nalili "čistého vína", třeba v podobě Desatera sebelásky, možná bych nemusela ujít tak dlouhou trnitou cestu sama k sobě. Jenže já už teď vím, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat, protože skrze ty strmé pády jsem mohla poznat všechny odstíny šedi, které existují, a tím teď lépe vnímat svoje vlastní potřeby a pocity druhých.
Návod, jak se mít ráda nebude nikdy fungovat, dokud ho dotyčný neprožije na vlastní kůži, dokud nepozná své silné i slabé stránky až najde svou přirozenost. Vědět, kdo jsem, kde jsem šťastná a s kým je mi dobře, jsou taková esa v rukávu, která pomáhají zvládat situace, kdy nás dostane strach nebo bolest na kolena. Zřejmě tou nejtěžší částí sebelásky je přiznat si své chyby. Prostě o nich jen vědět, říci jim "Jo, vím o vás". Mají to tak všichni. Všichni v sobě nosíme ortel, když nám v dětství říkali, že nejsme dost dobří. A čím jsme starší, tím větší tlak v sobě nosíme. Na tohle je jediná rada. "Hoď se do klidu a dýchej". Chyby jsou totiž to jediné, co je člověku dáno, aby se tady na zemí něco naučil, takže zapomeňme na hlas ve své hlavě, který tvrdí, že musíme být za každé situace perfektní. Naopak, čím více chyb člověk udělá, tím více životních lekcí získá. Je ovšem též dobré připomenout, že jen blázen opakuje stejné chyby stále dokola a očekává jiné výsledky.
Do lékárničky sebelásky rozhodně patří i nastavení si svých hranic, svého vnitřního kruhu, do kterého může vstoupit snad jen Bůh. Pokud si je už mladá slečna vědoma téhle ochrany, nemůže se jí stát, že by se jí dotkla nějaká kritika či hrubé chování. Má pusu, a dokáže dotyčnému dát jasně najevo, že je to "přes čáru". Zůstane-li ovšem stát jako panenka v koutě, zakládá si přinejmenším na roli obětního beránka a laskominkou pro manipulátory. Chránit sebe je fuška, chce to cvik kterak být majitelkou své vlastní energie a duševní pohodičky. Stačí jen vědět, že svobodnou volbu je možné uplatňovat za jakýchkoliv podmínek!
Mezi další "flastry" v lékárničce může být i Vděčnost a Odpouštění. Zní to pro desetiletou holku dost neuchopitelně, ale když to převedeme do konkrétního příkladu, tak se to vědění lépe schroustá. Ono totiž není NIC ŠPATNĚ ani dobře, prostě to jen JE. A když už člověk potřebuje škatulkovat, tak nechť jeho pozornost směřuje spíš do toho přátelského světa plného nepodstatných maličkostí, neuchopitelných krás a prchavých okamžiků. O tom je vděčnost. Každý dělá co v daném okamžiku umí nejlépe. Kdyby to uměl ještě líp, tak to určitě udělá. Zhodnotí-li vaše okolí, že zrovna Vy patříte do skupinky "je to blbě", pak vězte, že to není vaše tvrzení, ale jeho. Vy s tím nemáte vůbec nic společného. Snad mu jen odpusťte, že se nemá rád a takhle se prezentuje před světem.
Vše výše zmíněné bylo sepsáno, vytisknuto a vloženo do Lékárničky sebelásky, společně se všemi materiály, které jsme v průběhu našich setkání prožili. Nechyběla ani speciální obálka s oslovením SLEČNA.....xy, ve které se nacházel čistý list dopisního papíru, určený k napsání dopisu sama sobě. Tuhle pikantérii jsem nechala na dívkách, aby si ji učinily, až na to nastane vhodný čas. A jako poděkování za možnost být "koučkou" sebepoznávání v oblasti dospívání, jsem dívkám věnovala vzdělávací publikaci dvou autorek "Holky, to musíte vědět", mající za cíl seznámit dívky s pubertou, jejich tělem a pocity. Je jasné, že otevřením této knížky se otevřel obrovský prostor mnoha zvídavých otázek. Některé jsem zodpověděla hned, jiné si počkají na jiného dospěláka. V každém případě budou mít některé z dívek zajímavou četbu na prázdniny.
Poslední lekce je vždycky tak trochu nostalgická. Ostatně i to patří k životu. I my se ohlédli za sebe, abychom si připomněli, kolik krásných okamžiků jsme spolu už zažili. Slíbila jsem fotky z let minulých (z kroužků od roku 2017) a svému slibu jsem dostála. Holčičkám na nich bylo 5 let, přesně v době, kdy jsem je poznala. Neuvěřitelné! Vzájemně jsme si potom ukazovali svá dětská alba a prohlíželi si fotografie. Moc hezký zážitek. Dali jsme si zase dort se šlehačkou, přiťukli si na sebelásku růžovou šťávou a naposledy udělali náš kruh. A to proto, aby to mohlo fungovat a netočili jsme se stále jen dokola na jednom místě, neb kruh se musí přetnout a stoupat výš ve spirále času. O tom, zda nastoupíme na jeho další etapu společně v této sestavě zatím není známo, ale kdo ví......