Družena Červená klasika
Karkulka. Kdo by ji neznal. Malá treperenda, která nosila čepec i do postýlky, roztomilá blondýnka se zvědavostí dobrodruha. A protože nenosila na hlavě ani slamák, ani cylindr, natož kulicha, ale právě čepec tzv. karkulku, nikdo ji jinak neřekl. Tím, že měl červenou barvu byla její přezdívka na světě a zná jí každé dítě, co se kdy narodilo. Ani mně se tahle pohádka nevyhnula, a i já jsem nevěřícně naslouchala tomu krvelačnému dramatu a pak si okusovala nehty. Dnes na to koukám už jinak, a proto hledám takové verze, které jsou k dětem laskavější. Říká se, že kdo hledá najde a mě se opravdu podařilo najít mluvený příběh "O Červené Karkulce a hodném vlkovi" na kanále YouTube.
Děti čekala výtvarná práce s Karkulkou a vlkem v temném lese. Nejprve jsme si vyznačili na čtvrtce cestu, poté jsem všem dětem přímo z velkého balení temper udělala několik různobarevných "svislých žížal", které si děti velkým plochým štětcem rozetřely jako tmavomodro-zelené pozadí lesa. To samé jsme udělali s pěšinkou, která spojovala okrovou, žlutou, hnědou a oranžovou temperu v jeden žíhaný celek, ovšem tentokrát směrem vodorovným. Do těchto vrstev jsme mohly vyrývat linie a vlny pomocí hrotů ze slídových desek., které vytvořily dojem stromů a plasticity pěšiny. Poté jsme nechali kulisy uschnout na sluníčku a začali se věnovat hlavním postavám. Stačila nám k tomu obyčejná tužka a akvarelové pastelky. Holčička měla mnoho podob a vlk jakbysmet, jen ty rozměry se dostaly tak trochu do kategorie miniatur (stále bádám nad tím, proč děti dokážou nakreslit pidi postavičku se všemi detaily, když mají k dispozici VELKÝ papír, což ovšem vadilo jen mně :o)))
Poslední aktivitou naší pohádky, kterou děti poslouchaly při malování, bylo vytvoření lesa. Ten jsme si udělali papírový - koruny z barevného papíru a kmen z vlnité lepenky. Všechny díly mělo každé dítko ve své misce, takže stačilo jen nůžkami vytvořit stromům "jehličí" a nalepit na již zaschlou čtvrtku, společně s postavami. Týdadá a měli jsme hotovo.
Pozn. lepení obrázků je velké téma, které mě neustále překvapuje a setkávám se s ním už několik let. Děti mají zřejmě dojem, že když udělají šroubovacím lepidlem na plochu jeden otisk, že jim budou držet na papíře všechny okrajové části. No jasně že nebudou! Vyvolává to ve mně dojem, že je to něco nepodstatného, co se to musí rychle přeskočit a přitom na tom závisí veškerý konečný vzhled výtvoru. Objet lepidlovou stopou celý vystřižený obvod a stejnou trasu učinit rukou, která přitlačuje obrázek k podložce, to je základ výtvarničiny a první třída je k tomu jako stvořená, tak jen doufám, že mé neustálé opakování zanechá v dětech alespoň nějaké výsledky.