Družena Chlebíčky
Pod slovem chlebíček si lze představit mnohé. Jako první mi přišla myšlenka na mé dětství, kdy jsme baštili šťovíky, hluchavky a chlebíčky, takže takové nevědomé vegetariánství. Chlebíček (Malva neglecta) neboli sléz přehlížený byla zelená bobulka připomínající miniaturní kulatý polštářek s knoflíkem uprostřed. Na chuť si už nepamatuji, ale bylo to dobré. Další představou chlebíčku může být božská mana právě upečeného domácího chleba a v neposlední řadě pak vyhlášené socialistické chlebíčky z lahůdkářství. Italové mají pizzu, Mexičané tortilly, Američané hamburgery a my chlebíčky. Jejich dominantou je zdobné vrstvení surovin a jistá umělecká aranžmá. První patro tvoří vždycky veka, která by měla být čerstvá a nadýchaná. Druhé patro náleží salátu či pomazánce a od třetího patra už je to jenom o barevných zeleninách, sýrech, salámech, vejcích zakončené nějakou tou okrasnou bylinou. Vypadá to vždycky úžasně, chutná to ještě lip, ale jíst se to dá jedině s bryndákem, jak ta vrchní patra furt padají.
Holčičky jsou v kuchyni stále zatím jako lesní víly, co se lehce dotýkají začátků kuchařského umění. Každý chmat či uchopení je třeba uvést na správnou míru, každou sebemenší činnost je nutno náležité předvést v překladu dětského slovníku a ideálně připodobnit něčemu, co si umí děti představit. Takže jsme začali u šalotky. Zelenině to neznámé spadající něco mezi kuchyňskou cibuli a česnek. Tu bylo potřeba zbavit slupky, což představovalo další důležitou informaci ohledně použití nožíku, kterým se odřízli konce (neboli prdelka a čumáček). Pak se cibulka poválela, aby šla slupka lépe oddělit. Pochopitelně, že došlo na slzavá očka, a to jsme ještě nezačali ani tu šalotku krájet. To byla naše další meta, protože někteří drželi nůž jako pero při psaní nebo krájeli stylem zatlač bez pohybu nože. A tak jsme vyzkoušeli všemožné vychytávky, jak si to krájení usnadnit. Došlo i na nože tzv. pilky a kreativní pomůcku na techniku Quilling.
Stejným způsobem jsme si nakrájeli šunku, červenou papriku a pažitku. Struhadlo mělo také premiéru, to když jsme strouhali Hermelín. No a do třetice se děti naučily vařit vejce natvrdo, které si pomocí kráječe mohly přidat do misky. To všechno jsme spojili z části Lučinou a z části majolkou a zamíchali. Míchání je také věda, protože se může dít několika způsoby a míchání polévky to rozhodně není. Bylo potřeba hmotu trochu zmáčknout a lžící obrátit naruby, jako když se orá pole. Při dochucování pomocí soli se děti dozvěděli, jak se může pomocí prstů odměřit sůl. Špetka mezi palcem a ukazováčkem má rozhodně jiný poměr, než špetka vytvořená ze čtyř prstů. Velké finále bylo v mazání hermelínové pomazánky na plátky veky, což se zdá být celkem věc jednoduchá, ale i té jsme museli dát jakýsi řád, aby nebyla hmota všude možně. Závěrečné zdobení se nám trochu zvrtlo ve strašidelné příšery, takže socialistická estetika vzala více méně za své. Největší odměnou pro děti bylo snědení svých chlebíčků a pro mě mlaskání a citoslovce "mňam, to je dobrý". Hodina byla hravá a plná prvních kuchyňských "aha momentů".
