Družena Rychlokoláčky
Když jsem přemýšlela o sladkém receptu pro klučičí partu, měla jsem hned jasno. Mám totiž úžasnou sousedku, která když peče, tak mi vždycky přinese talířek na ochutnání. Ten vyluxuju v okamžiku, pokud mi to ovšem nestihne dřív sníst můj muž. Dlouhá léta peče koláčky z taveného sýru a já coby pouhá konzumentka jsem se nijak zvlášť nezajímala o recept. Ovšem přišla rychlá parta čtvrťáků a já už se sháněla po informacích. Je to opravdu velmi rychlé, velmi jednoduché a velmi dobré. V podstatě se hladká mouka smíchá s máslem a smetanovým taveným sýrem bez příchutě, všechno se spatlá dohromady, vyválí se z toho válečky, které se nakrájí na stejně velké díly velikosti ořechu. Když tu kouličku zmáčknete zátkou od vína nebo víčkem od petky, máte důlek v koláčku jako malovaný. Pak už stačí jen vytvořit náplně a dát péct do trouby.
Kluci to vzali převážně vážně hlavně s váhou a sypaly mouku na desetiny gramů. S máslem a sýrem to byla spíše fraška, protože tuk v místnosti dlouho tuhý nevydržel, takže se lepil jak na nůž, tak na prkénko. Nakonec jsme to vyřešili krájením v míse. Samotné spojování surovin mělo též humorný podtext, než se ze žmolenky stávalo postupně tuhé těsto. Použili jsme k tomu: 1) metličky 2) šťouchadlo na brambory, ale nejvíce se osvědčila 3) lžíce a 4) ruce. Byl to výkon hodný medaile. O upatlané misky však nikdo nejevil zájem. Je to přeci rychlo těsto, kdo by se zdržoval jejich mytím. To ovšem netušili s kým mají tu čest, takže za chvilku všichni utírali stůl a zametali mouku. Pořádek musí být a co se v mládí naučíš, to partnerka v dospělosti ocení.
Než došlo na tvarování koláčků, přišla ještě řada na výrobu náplní. Tou první byla bílá tvarohová, druhou tmavá maková a nakonec povidlová. Tu jsme nedělali, tu jsem koupila. A protože nám jeden klučina chyběl, tak jsem jednu dvojici zaúkolovala na přípravu máku a jednoho solitéra na tvaroh. Vše podle bodů popsaných v receptu. A zvládli to sami a dobře. Kam se na ně hrabe holčičí parta. I když na druhou stranu musím konstatovat, že jejich estetika vkládání náplně do středu koláčků stála za houby, což naprosto chápu, hlavně když tam je. S velikostí koláčku si kluci taky nedělali žádné štráchy. Oproti sousedčiným svatebním koláčkům ve tvaru pětikoruny by se jim mohlo spíš říkat koláče, což se také odrazilo při jejich době strávené v troubě. Zřejmě potřebovali delší teplotní lázeň. Závěrečné cukrování ukončilo naši další skvělou hodinu. Co ale musím zmínit je fakt, že už po druhé hodině jsou kluci v mé kuchyni jako doma, ví co kam patří a nebojí se ani hadru a smetáku. A čtvrtý kuchař tenhle koncert zvládnul doma. Dobrá práce, kluci.
