Družena Počasí
Ať je zima nebo bláto, vždycky život stojí za to, aneb my, co zažíváme čtvero ročního období víme o počasí své. A dost možná o tom víc ví ti, kterým se říká meteorologové. Od nich se můžeme dozvědět, zda bude jasno, polojasno, oblačno, zataženo, přeháňky či bouřky. Někdy se to poslouchá dobře a my se těšíme na příjemných pětadvacet stupňů při zvelebování zahrádky nebo se hrozíme další vlny veder. Oproti tomu podzimní plískanice s ranními mlhami nás činí nerudnými, v horším případě i nastydlými. O mrazech se raději ani nebudu zmiňovat. Každý si to umí představit. Ale jak to namalovat? Dokážete ztvárnit rosu na kolejích nebo tíživé dusno před bouřkou? No vy asi ne, možná že zkušený malíř by to dal. Děti se této schopnosti teprve pozvolna pozorováním přírody učí a snaží se zachytit svůj svět na papír. Pro lektora to znamená jediné vodítko, čím je přirovnání jednodušší, tím lépe se dětem kreslí.
Jelikož je podzim právě ve své plné síle, setkáváme se s ranní mi mlhami a přízemní mrazíky, holými větvemi a tlejícím listím nebo večerním chladem a brzkými setměními. Pokud by si měl člověk vybrat k tomuto tématu barvu, byla by zcela jistě jako špinavý hadr na podlahu. Na ocelovou oblohu děti zvolily jednoznačně několik odstínů šedi, sem tam šmrncnuté modří. Ale ještě před tím, než sáhly po vodovkách, vzaly si do ruky bílou voskovku a znázornily déšť, Od mírného mrholení, přes klasickou spršku až po slejvák. Stačily nám k tomu tečko-čárky, krátké čárky a dlouhé čáry. Něco jako morseovka, která padá z nebe. Ukázali jsme si, že mohou pršet kapky vertikálně nebo diagonálně. Malovat bílou barvou na bílý papír byl nezvyk, ale při troše náklonu ke světlu se daly rozpoznat jednotlivé tahy. Děti si vyznačily někde uprostřed horizontální linii oddělující nebe od země a poté si začaly na papíře "pršet", čímž vznikly zákonitě louže a cákance od kapek, které jsme na papír museli také zanést. Poté následovalo již zmíněné přetření čtvrtky šedou barvou velkým plochým štětcem, který měl jediný zákaz, nejezdit v protisměru. U toho je dobré mít lehkou ručku, ohebné předloktí a roztírat barvu stejnoměrně. Teorie je sice jednoduchá, ale praxe ukázala něco jiného.
Zatímco nám to šedé deštivo zasychalo, zaměřili jsme pozornost na dívku s deštníkem, který čítal 8 bílých políček a žádal si nějakou sytou barevnost, která by vykompenzovala tu šedou slotu, a tak jsme použili škrobové barvy (stačilo by uvařit škrobový prášek s vodou a do vychladlé směsi vmíchat temperovou barvu nebo rovnou použít tekutý škrob, poměr nechám na vás). Škrobovky mají totiž tu výhodu, že jsou mazlavé, prstíky roztíratelné a dají se do nich čmárat různé tvary, a to jsme právě potřebovali. Jediná nevýhoda je, že vůbec nekryjí. Každé políčko deštníku bylo nejen jinak barevné, ale i jinak vzorované. Mě se podařilo koupit vnoučkovi jakési barvičky se štětečkem a až posléze jsem zjistila, že to jsou škrobovky, navíc svítící a celkem kryjící, takže žádné vaření nemuselo být. Pomocí obyčejných fixů si děti ještě domalovaly holčičí oblečení podle svého gusta, obrázek vystřihly a nalepili na šedý podklad. Kontrast byl dokonalý a deštníky zářily jako majáky.
