Družena Skřítek vánoční
Poslední švadlenkovská hodina v roce je něco jako bonus před Vánocemi, kdy lektor vyndá své trumfy z rukávu a ohromí tím i sám sebe. Tématem byl skřítek. Ti mohou být všelijací - podle nálady, ročního období, charakteru nebo prospěšnosti. Od skřítka vánočního se už tak trochu očekává, že bude milý, malý a roztomilý. Od lektora kroužku ručních prací se naopak žádá, aby si k té roztomilosti sehnal potřebný materiál a učinil šestinásobnou přípravu. Začalo to pár týdnů předem, kdy jsem odhodlaně vstoupila do věhlasného sekáče v Ruzyni a přehrabovala se v obrovském koši plném ponožek. Samozřejmě ve vánočních barvách červené a zelené. Zlatou jsem vzdala hned. K těmto požadovakům jsem si ještě přidala měkkost, hebkost a nápaditost....no nebudu to prodloužovat, strávila jsem tam notnou dávku času a odešla se šesti páry nudných froťáků a jen doufala, že se mi vejdou na ty polystyrenové kužele, které se mi už doma tetelily nadšením, že z nich budou skřítci.
Ovšem odít je do slušivých hadříků mělo další předehru, kdy jsem lovila jakýsi střih, který by pasoval na kužel, obzvláště když měla ponožka tu hloupou vybouleninu na patu. Rozstříhala jsem celou froté sadu a poté si lámala hlavu nad tím, kterak vytvořím barevné kombinace tak, aby se ani jedna neopakovala. S výběrem šedé a vínové jsem opravdu moc kreativní být nemohla, ale nakonec to zachránily barevné bambulky na čepičku. Poté přišla řada na bílý vous, takže jsem se opět zanořila do bedny s hadříky, tentokráte ze svých vlastních zásob. Metráž byla spíše centimetráž, nicméně chlupaté to bylo. Posledním bodem na seznamů mých úkolů bylo vytvoření nosu. Jelikož jsem již neměla v úmyslu opět zavítat do nějakého shopu, vzala jsem za vděk tím, co jsem měla po ruce. Vlašský ořech z loňska, obalený do měkké vaty a zahalen další rozstříhanou ponožkou, tentokráte dámskou silonkou měl úspěch i u mě. K téhle sadě jsem přidala už jen jehly a nitě. Takže z mé strany bingo.
Pro děti to byl zcela nový začátek, vlastně již předpřipravená skládačka, u které stačilo sešít čepičku a prošít bambulku nosu. Jelikož jsme dlouho nezdrželi jehlu v ruce, museli jsme si dát opakovací kolečko s navlékáčkem, délkou niti a tím zatraceným uzlíkem na konci dvojité nitě, který prostě holky ne a ne dát. Po zahřívacím kole jsme měli úspěšnost 3:2, ale snad to s věkem bude lepší. Nad mými učebními osnovami bohužel zvítězil duch Vánoc, takže jsme místo zadního stehu museli použít ten přední, jelikož k výuce již nezbyl čas. Holky tedy prošily látku nejdříve tam a poté zase zpět s tím, aby dělaly stehy do prázdních mezer. Naštěstí byla délka sešívání čepička zanedbatelná, což ovšem nebránilo tomu, aby se zapomnělo na včasné zapošití nitě, když jí zbývalo jen pár centimetrů a jehla už neměla možnost uplatnit svou vlastní délku. I ta hodina a půl nám byla málo. U nosánků jsem se také trochu zasekli, ale protože byl ke skřítkovi přilepen tavnou pistolí, nikoliv přišit jehlou, byla estetika látání skryta. Velké finále tedy měla tavná pistole v mých rukou, od kterých se skoro kouřilo, kterak jsem skřítkům na věčné časy přilepila hacafráček k tělu, a to 6x. Ještě že tenhle model neměl oči....Doufám, že pochopíte i chabou fotodokumentaci, na kterou nějak nezbylo místo....Ať žijí Vánoce a vánoční skřítkové. Mám také jednoho doma, hlídá mi hlavní vchod :o)