Družena Uzlíky
První uzel dítěte je spíše podobný náhodnému zašmodrchání provázku, tím druhým už může být cíleně uvázaný uzel na šňůrce od pyžámka. Poté už by nemělo být pro dítko opouštějící školku samozřejmostí zavázat si tkaničky od bot. Ovšem v dnešní době už neplatí to, co platilo pro děti kdysi dávno, neb už existují suché zipy nebo gumové tkaničky, které stačí jen zatáhnout. Sama jsem občas překvapena zjištěním, že si třeťák raději zaváže zástěru na dva uzle, než aby se trápil s mašlí (a potom se z ní svléká jako hádě). Uzlíky na Švadlence měly mít okrasný důvod a slibovaly holčičí parádu v podobě náramku z bavlnek. Takové ty uzoučké s jednoduchým vzorem s pouhými šesti prameny, kdy ten první vždycky "obskáče" své následující sousedy, až se dostane nakonec, a to se opakuje tak dlouho, dokud stačí délka bavlnky.
Děti samozřejmě jako první řešily, jakou barvu jejich náramek bude mít. Ač mám bavlnek plnou krabici, s praxí sobě vlastní jsem stanovila pouhé dvě možnosti, a to se 2 nebo 3 barvami tak, aby byl náramek buď dvou či trojbarevný. Ono totiž správně rozložit kupovanou bavlnku není žádná legrace a většinou se u toho přivodí velký zašmodrchaný uzel, který pak letí rovnou do koše. Ne každá firma má stejnou délku bavlnek, což se ukázalo býti též nepříjemnou záležitostí, protože my jsme potřebovali jistých 50 čísel. Šest holčiček po šesti bavlnách z výběru asi 9 barev. Připadala jsem si, jako kdybych skládala zkoušku z geometrie. A to ještě ne každá bavlnka měla stejnou sílu, takže někdy musel mít jeden pramen i tři kousky do týmu. No ukázalo se, že rozšířit švadlenkám obzor vyžaduje větší úsilí, než jsem si myslela. Když už měla konečně každá svou barvenou kombinaci spojenou jedním uzlem a přichycenou spínacím špendlíkem k ubrusu na stole, mohli jsme začít s drháním.
Drhání neboli technika macramé je docela stará technika tvorby šperků a dekorací pomocí uzlíků, která měla svůj vrchol v 60.letech u hippíes a v devadesátkách nebyl teenager, který by nenosil náramek přátelství z barevných bavlnek s mnoha uzlíky. No a teď se tohle drhání zase vrací. Jako lektor jsem měla v úmyslu zasvětit holky do tajů uzlíkování, ale zřejmě tahle generace k tomu ještě nedozrála. Možná kdybychom drhali se švihadlem a ne s tenkými bavlnkami, byl by výsledek hned vidět. Takhle to vyžadovalo titěrnost a trpělivost, což jsou občas nedostatkové kvality. Leč i přesto jsme dokázali vytvořit pár řad. Sice nešlo o nějakou pravidelnost, protože grif na vázání jednoduchého uzlíku prostě vyžaduje určitý rytmus a souhru obou rukou, což už se ukázalo jako zádrhel při háčkování. Hodina utekla jako voda a naše náramky spíš připomínali bavlnkového pavouka. Ty, které chtěly, vzaly si svůj výtvor domů, aby s ním mohly pokračovat. A těm, kterým tato technika prostě nepřirostla k srdci, jsem nic nevyčítala. Přeci jen jsme každý jiný a ne všichni musí milovat macramé.