Družena Písmenkové plstění
Písmenkové plstění byla poslední lekce Švadlenky. S ovčím rounem se děti ještě nesetkaly, takže to byla pro ně nová zkušenost. Jedná se v podstatě o zpracování zvířecí srsti, v našem případě ovčí vlny, kdy se jednotlivá vlákna spřádají, aby mohla vzniknout pevná netkaná textilie zvaná filc (plsť). To se dá dělat suchým nebo mokrým způsobem nebo propichováním plstící jehlou, kdy z nadýchaných chomáčků vznikne pevný a tvrdý materiál. Jelikož jsme ještě dokončovaly dva výrobky z minulé hodiny, byla tahle činnost prací zcela nenáročnou. Děti dostaly kolečko filcu, na kterém měly nakreslené začáteční písmeno svého jména a k tomu plstící jehlu, což byl speciální nástroj mající jemné zoubky, které se zachytáváním vláken všemožně proplétají, čímž se vytvoří plstěný výrobek. V našem případě to bylo plastické a chlupaté písmenko. Nebylo vůbec jednoduché vytáhnout z chomáče jen tolik vláken, aby se vešly do ohraničeného písmene a navíc aby vytvořily souvislý povrch.
Suché plstění je na první pohled takový "zapichovací stereotyp", kdy se jehlou píchá do plochy s vlnou. A mohl by to být celkem příjemný kreativní relax, kdyby se ovšem člověk nemusel soustředit na to, aby si tu jehlu nezabodnul do prstu, který upravuje ta nadýchaná vlákna do nějakého zákrytu. Ten vpich do prstu opravdu bolí a dokonce k plstící sadě prodávají i ochranné kožené krytky. Ty jsem dětem neobjednala, ale měly k dispozici každý svou jednorázovou plstící jehlu s umělohmotnou násadou. Ještě než jsem stačila vysvětlit, k čemu se nástroj používá, udělaly to děti za mě a ....ano jehlu v jednom případě zlomily. Věděla jsem že se to může přihodit, ale netušila jsem, že to bude ještě před započetím práce. K tomu, abychom mohly vůbec s jehlou pracovat byl totiž důležitý vysoký (5 cm) molitan, do kterého se jehla snadno zapíchne a zamezí průniku až na stůl, kdy by se pochopitelně zlomila. Ten kdo by neměl doma kus pořádného molitanu, mohl by použít větší houbičky na nádobí. Děti plstily, až se jim od jehly kouřilo. Písmenka byla na některých místech prostorově výraznější, ale pořád to byla písmenka. Při jejich práci vznikaly dohady, kdo má složitější písmenko, protože zjistily, že jim pod těmi vlákny tak trochu ty obrysy mizí , ale ve finále se to přečíst dalo. A to byla poslední tečka alias vpich za lekcemi Švadlenky.
Děti se naučily (teda alespoň v to doufám), navlékat nit do jehly, dělat uzlíky na bavlnce, zapošívat, přišívat knoflíky, patentku, zip, používat textilní lepidlo, háčkovat na prstech, používat háček u krátkého sloupku, pracovat s bavlnou a filcem, tkát na stavu, drhat s provázky, uzlíkovat s bavlnkou, používat přední steh na řasení, plést se smyčkovou vlnou, vyšívat křížkovým a zadním stehem, šít na šicím stroji a uvést do praxe suché plstění pomocí jehly. Na dítko ze druhé třídy to není špatný výčet. Uvidíme, zda budou mít holčičky dostatek trpělivosti v této činnosti pokračovat. i další školní rok.
