Jak jsem se živě vysílala

Ještě stále sedím na té stejné židli, na které jsem zažila před chvílí svůj první veřejný webinář. Sice jsem nebyla jeho autorkou, jen přísedící, ale i tak to byl úžasný zážitek a zkušenost. O tom, že si člověk nemůže všechno naplánovat do nejmenšího detailu, o tom mě přesvědčil i dnešní večer. A jak to všechno začalo?

Úplně nenápadně, přišel mi e-mail: „Milá ženo, přijď na webinář a inspiruj ostatní svým příběhem“. Měla jsem v tu chvíli dojem, že jsou osloveny asi všechny ženy a nevěnovala jsem této zprávě další pozornost. Po týdnu přišla další zpráva: „Tak jak?“ Vůbec jsem netušila, která bije: „Co tak jak, děje se něco…?. No dělo! Byla jsem opravdu oslovena, abych se stala součástí jednoho ženského večera. Kolikrát jsem si představovala, že jednou přijde „někdo“ a řekne: “Pojď Ivčo“ a já půjdu. A když se to skutečně stalo, tak jsem na to koukala jako z jara. Nedocházelo mi to. „Já, opravdu jsem to Já?“

Odepisovala jsem s pocitem „Teď nebo nikdy“ v roli někoho, kdo vysílá webináře tak 3x do týdne už několik let a vložila jsem do textu slovo „výzva“. Pak přišel velice zajímavý pocit, který spustil hned dva programy najednou. První se kupodivu přihlásil velice laxním způsobem, ve smyslu: „Klíííd, holka….tohle už si přeci dělala tolikrát…to dáš“. Pocit číslo dvě měl adrenalin na vrcholu a zaječel: „Cožééé“ a spustil plejádu neuvěřitelných proti, proč a začal vytvářet strategii úniku. „Prima“ řekla jsem si, s tímhle potencionálem se mi bude dobře vysílat a šla jsem mýt nádobí.

Ty dva pocity uvnitř mě ale nedaly pokoj. Ať jsem finišovala s přípravami na akci nebo se jen tak procházela po lese, byly stále se mnou a já se s nimi tedy pustila do debaty. „Tak hele“, říkám prudiči, „koukej mě přestat stresovat, že tam budu jen otvírat pusu jako žába na suchu a dej mi šanci“. „To je ale nebezpečné, víš kolik lidí tě pomluví, odsoudí a už si fakt neškrtneš?!“, dodal se vztyčeným prstem ušmudlaný pocit nejistoty. Připadala jsem si, jako kdyby mě přikryl těžkou černou dekou, abych nebyla vidět. Ale ještě tu byl druhý pocit. „No a co ty, kliďasy, co ty mi radíš?“ zeptala jsem se v naději, že mě alespoň někdo podpoří a zvedne tu duchnu. „Nó, jak bych to řekl……máš pusu, mluvit umíš, tak kde je děvče problém?“  Naštval mě, shodila jsem hábit na zem a chvilku zase bojovala sama se sebou, než jsem připustila, že má pravdu. Nemám problém.

Během pěti dní jsem ho ale měla několikrát. Vždycky se mi totiž do toho namontoval pocit strachu, nejistoty, který mě sváděl k tomu, ať si sednu pěkně na zadek (nejlépe v naklizeném pokoji bez přítomnosti cizích bakterií) a řádně sepíšu svá pro a proti, vyvodím z nich důkladný rozbor mé osobnosti, který sestylizuji do úhledného balíčku s nápisem ŽIVOT. Už mě to fakt štvalo. Tak já mám milion myšlenek za minutu, každá je jiná a já se tady mám babrat s nějakou seminárkou, která mě zaručí minimálně 14 dní bez života. Nikdy! Típla jsem ho jak cigaretu a šla si po svých.

V pozadí jsem jen slyšela, jak si můj druhý pocit zamnul ruce a nechal věci dít dál. Začala jsem sama se sebou mluvit. „A jak bys to Ivčo řekla, jak bys popsala ten pocit" Odpověděla jsem si...."jo fajn, to co říkáš, jsou jen fakta, ale zkus do toho jít z jiné strany“. Šla jsem. Vzala jsem si papír a začala psát. Nic jiného mi v tu chvíli nepřišlo jako zásadnější. „Tak to máme ……mamča, taťka….jéje, to byl ale tlak! Hm, ale proč, co mě tím chtěli naučit? Jo ahá, ozvat se! No jo no…..partner…no nazdar, tak tady budu muset fakt máknout, jinak se k sobě nikdy nedostanu……“ Popsala jsem půlku bloku a vytřeštěně jsem zírala na tu směs mého života. „Jak tohle vcucnu do jednoho srozumitelného bloku v 10 minutách, to fakt nechápu“. „Nevadí“ řekla jsem si a vymyslela jsem jinou metodu. Přestala jsem zapisovat a nechala volně promítat film, který se mi sám režíroval v hlavě. „No to je paráda, to je přesně ono, našla jsem to!“ S tímto uklidňujícím aha momentem jsem vydržela dva dny, než mi došlo, že mozek mluvit neumí, že to budu muset vypustit ven pusou a…..byla jsem zase na začátku. To mě ovšem navštívil můj známý škůdce se slovy: „Jáááá ti to říkal, vidíš, vidíš. Máš už jen jeden den na to, aby ses řádně připravila!“ Měla jsem chuť na ten strach vypláznout jazyk „Aby ses nezbláznil, buzerante jeden…“ musela jsem si ulevit. Evidentně se děje jen to, co jsem napsala do e-mailu, je to výzva? Je! Tak si Ivčo nalej čistého vína a prostě si věř. Udělej si pár bodů a uvidíš, co budou říkat druzí. Když tak pořád všem vykládáš o tom, jak je důležitá přirozenost, tak buď prostě přirozená, ne? Musela jsem si dát za pravdu.

Nadešel večer webináře a já začala korigovat své pocity tak, aby stály pěkně vedle sebe, držely se za ruce a pokud možno se moc nevychýlily. Asi jsem oběma vytřela zrak, když jsem si půl hodiny před začátkem šla umýt hlavu. I neverbální komunikace se přeci počítá ne? Pocit „šťoural“ přišel hned, jak jsem se dotkla komunikační techniky a na chvilku mě donutil zazmatkovat. „Proboha, co budu dělat,ono to nefunguje…já to nezvládnu“, ale když viděl, že si píšu o radu, raději toho nechal a šel si stoupnout na svoji značku. Webinář začal na minutu přesně a já jen sledovala co se přede mnou odehrává. Blížila se chvíle, kdy i já budu jeho součástí. Najednou jsem měla všude prázdno, vymeteno, vyluxováno – v hlavě ani památka o tom, co bych chtěla říci. Všechny přípravy pana dokonalého se rázem rozplynuly a dalo by se říci, že mě na chvilku opustila i ta druhá strana, co mi věřila. Byla jsem najednou sama. Sama sebou a přitom všude možně, jen ne schopna mluvit.

Z této chvíle si pamatuji jen to, že jsem měla studené nohy, rozbušené srdíčko a upřeně jsem hleděla na obrazovku jako na spásu. Pode mnou ležel pes a spal, vedle počítače byla studená večeře a kolem spousty papírů. A já tam byla v tom všem a všechno jsem vnímala najednou. Jediné, co mě z té změti vhledů vytrhlo, byl hlas na druhé straně monitoru. Byl krásný, milý a říkal mi Ivanko. „Aha, tak už je to tady“, řeklo mé druhé já a evidentně se bavilo tou situací, kterou sledovalo. „Ta holka si nedá pokoj, kolikrát už jsem jí říkalo, že právě tohle je úplně normální život – nic výjimečného, tak proč je pořád tak stresuje? No nevadí, ona si na to brzy přijde sama….Sledovala jsem  skrumáž  hlasů, které se odehrávaly kolem mě i uvnitř a toužila v tu chvíli po bleskovém manuálu, který by zařídil, abych tomu rozuměla.

A pak už si jen pamatuji, že jsem mluvila a mluvila. A že ze mě stejně vyšlo jen to, co bylo připravené vyjít ven do světa, co se tak těšilo, že zrovna „ono“ bude na živém vysílání pro ženy. Najednou jsem toužila, aby to neskončilo, aby to pokračovalo dál a já stále mohla mluvit o svých pocitech a přáních. „A kdo říká, že nemůžeš?“ řeklo mé Já. „Musíš k tomu mít kameru a mikrofon?“. Musela jsem se usmát. Přepadl mě totiž tak intenzivní pocit, napsat všechny své nevyřčené pocity na papír, že už mi začínalo docházet, JAK VLASTNĚ KOMUNIKUJI SAMA SE SEBOU. Ráda jsem poslechla, protože v tu chvíli jsem mohla být to, co skutečně jsem. Uvědomila jsem si, že během webináře zaznělo mnoho slov, které bych mohla orazítkovat s nápisem „Naprosto souhlasím“ a vůbec jsem se už nedivila tomu, jak moc se v každé z těch přizvaných žen vidím. Je tohle ten pocit, o kterém jsem slýchávala na ezoterických přednáškách nebo četla v duchovní literatuře? Je to pocit Jednoty? Jsem v každém a přitom sama sebou? Kdybych to měla uchopit rozumem, tak mě zřejmě odvezou v bílém plášti, ale tohle bylo jiné. Šlo to odněkud, kde to ještě tolik neznám.

Bylo to úžasné, jak jsme se najednou všechny tak nějak propojily, myslely jsme na jedno, mluvily jsme o tomtéž a přály si to stejné. Autorka webináře jen zrcadlila vše, kým ve skutečnosti, jako ženy, jsme. Dojalo mě to. „Až tak moc krásné je to?“

Je dávno po odvysílaném čase, mámy zřejmě připravují svým dětem svačiny na druhý den nebo se s úsměvem Mony Lisy tetelí vedle svého muže. Dívám se znovu sama na sebe a je to zvláštní pocit.Jak vypadám, jak mluvím a říkám si:  - „Tak tohle jsi TY IVČO NAŽIVO . Hm, jaká škoda, že nemáme každý k dispozici tuhle zázračnou techniku, která by zachytávala naše výrazy a postoje během dne, abychom si před spaním mohli říci:“Tak tohle se ti Jardo zrovna dneska nepovedlo, ale nevadí, zítra to napravíš“ nebo „Jak jsem mohla na toho svého chlapa tak ječet, tohle přeci nemohu být já“.

Jsem vděčná, že mi život nastavil mé vlastní zrcadlo. Viděla jsem v kameře vlastního počítače ženu, která má za sebou dlouhou pouť věčných omylů a pádů, viděla jsem tam šedý vlas a vrásky, které mluvily o vlastním boji s božími mlýny, ale také to, s jakou vírou hledí do své budoucnosti. Viděla jsem tam odhodlání změnit výzvy ve vítězství a cítila přitom, že je nás takových víc. Najednou mi přišlo, že teď už to bude brnkačka, a že už vlastně sedím v tom novém vláčku, který má název Láska. Odcházím do postele s myšlenkou, že můj vagonek s nápisem Ivča, je součástí dlouhatananánského pendolína, které projíždí krajinou snů, fantazie a tvořivosti.

Dneska se mi bude zdát krásný sen a v tom snu bude mé nové Já.

Ivča Neu-mannová