Družena Hospodyňka
Milé ženy jsem, stejně jako většina z vás, i já v nucené karanténě. Po počátečních nepokojích v mé duši jsem ale pevně převzala vládu nad svými strachy, a v zájmu zachování svého rodu jsem se uchýlila k povinnostem, které k hospodyňkám tak nějak už od přírody patří. Je pravda, že jsem tuto činnost neměla vždy v oblibě, ač jsem k ní byla vychovávána. Již jako dítěti školou povinnému mi bylo uděleno právo vynášet odpadky, zametat podlahu a mýt koupelnu. Coby teenagerovi, zápolícímu se svými hormony, však přibyly do sbírky prací i nákupy a sem tam nějaké to jednoduché jídlo. Sice si už nepamatuji, kdy jsem upekla svoji první olejovou bábovku, ale vím, že radost rodiny byla tehdy ohromná. A tak hnána touhou po další pochvale, věnovala jsem prostoru kuchyně stále více času. Ne vždy sice dílo dopadlo dobře, ale základ pro ženu hospodyni byl položen. Svou první kuchyň, coby novomanželka, jsem měla ve starém domě po strýci, která čítala jeden plynový sporák a vysouvací dřez se dvěma lavory, do kterých se musela teplá voda vařit, neb v místnosti bylo jen umyvadlo se studeným kohoutkem. Hrdě (nebo spíš zamilovaně) jsem se tehdy pustila do koprové omáčky s knedlíkem a masem, aniž bych měla potuchy, jak se to správně dělá, takže stylem pokus omyl vzniklo cosi, co nemělo s gastronomií vůbec nic společného. (Ale věřte mi nebo ne, můj milovaný - čerstvý to mužík, snědl jak sraženou omáčku, žužlavé maso, tak i rozvařené knedle. Jó, láska nebeská na první pohled. Nutno podotknout, že jsme spolu od toho oběda dodnes, a to bez ztráty chuti (nejen) k jídlu.)
Hlavní zkouška mé role hospodyňky ovšem přišla s nástupem prvního dítěte a pokračovala přes druhé těhotenství až do doby, než potomstvo odešlo žít svůj vlastní život. Chvílemi to byla i otázka přežití mé rodiny a já si zoufale přála, aby přestaly existovat večeře, nemuselo se nosit prádlo a koště by bylo na vlastní pohon. Tam někde začala asi má opravdová životní škola, kdy jsem brávala s vděčností do chvějících se rukou maminčiny staré recepty a byla vděčná za jakoukoliv pomoc, která mi byla ulehčena někým jiným. Ovšem s příchodem do pracovního procesu to byl teprve mazec a kolotoč věčných povinností přetížil můj citlivý nervový systém natolik, že jsem se v zájmu zachování zdravého rozumu uchýlila k úsporným opatřením a naordinovala část práce své rodině. Sice z toho v té době mé děti šílely, ale dnes to jejich partnerky kvitují jako dobrý nápad.
Život je vlastně v tomto ohledu kouzelný, a když mu ukážete, že zvládnete 55. nálož, tak vám přidá další. Jste přeci žena, a ty zvládnou všechno. Vzpomínám si na období, kdy jsem roli ochránkyně rodinného ohně vlastně přijala konečně bez žbrblání a dokonce začala oprašovat ty dávné dovednosti z dětství. Já, která dělala domácí práce z donucení, jsem v této roli našla zalíbení a dokonce i tak trochu smysl své ženské role. Už se nevzpouzím jako mladá kobyla, neb není čemu. Své eska(pády) mám za sebou a chce se mi už jen tak ladně sedět v sedle poklidného valacha.
To, co právě prožívá celá naše země, je svým způsobem dokonalý orchestr, při jehož poslechu se ladíme na jinou vlnovou délku. Vracíme se, my ženy, samy k sobě, máme úžasný prostor k sebevyjádření, které můžeme sdílet se svou rodinou. Nikdy by mě nenapadlo, že mé dřívější konání, které dokázalo "vytunit" 3 mega akce za víkend s perfekcionalistickým pojetím a dokonalou vizáží, mě teď vede k užívání si skoro nic nedělání. Že si dovolím tak obyčejný luxus, jako je se vyspat, přečíst si tři knížky během měsíce a chodit každý den do přírody. Že jedinou mojí povinností je v současné době mít jen DOBRÝ POCIT a DOBROU NÁLADU. A tak přestávám poslouchat manipulace zvenčí a řídím se vnitřními pocity, které jsou občas sice nelogické, ale zato mi dělají radost. Tahle nemoc je vysoce nakažlivá a nepomohou před ní ani respirátory. Šíří se totiž úsměvem a smíchem, množí se objetím a vděčností a má dalekosáhlejší potenciál vzrůstat geometrickou řadou, než Covid 19.
Možná se ptáte, jak s tím souvisí moje téma hospodyňky? Jednoduše. Našla jsem v tom momentálně zalíbení a upnula svou pozornost spíš na tvorbu nového života, než na destruktivní zprávy. Už týden se potácím v euforii nad svým konáním a nepřestávám se ptát: "Jak to, že jsem to nevěděla dřív? " Začalo to sice nevinně těmi ustrašenými zásobami potravin na dobu karantény, ale poté se z toho vyklubala celkem prospěšná činnost v naší domácnosti, kdy se dělalo to, na co dřív nebyl čas. Nepochybně vás také vytáhlo sluníčko na zahrádku a vy jste v předklonu zdravily žížaly v půdě a dávaly vale plevelu. Mě se podařilo najít pár sáčků se semínky, čímž jsem započala symbolický zrod věcí příštích. Je až s podivem, co takové suché smítko dokáže vykouzlit po čase za krásu a užitek. Stejný osud postihl i naše pokojové rostliny, které se mohly zase trochu nadechnout s čerstvější zeminou.
Ovšem ta opravdová jarní alchymie vznikala v naší kuchyni, když jsem objevila objevené a propadla kouzlu chlebového kvásku. Cítila jsem se jako maminka čerstvě zplozeného dítka, které potřebuje pravidelně přikrmovat, aby se mi do týdne rozrostlo a mohlo se tak materializovat v podobě mého prvního vlastnoručně upečeného chleba. Radostí skákaly i skleničky ve vitrínách! Od toho už byl jen malý krůček k tomu, abych začala množit další kvasinky, ať už z násady Kombuchy (fermentovaný perlivý nápoj) nebo si vyzkoušela mléčné kvašení zeleniny. Bylo to napínavé sledování plné dobrodružství (škoda, že to právě nemohou vysílat v televizních novinách). Už jen takové klíčení čočky je seriál na pokračování jak vyšitý.
V mém příběhu by se dalo pokračovat různými způsoby. Každý si určitě uvědomuje, že ve světě před Coronavirem nebylo až zas tak moc prostoru pro takováto zastavení, spočinutí a vydechnutí. Karanténa je dar, který si pozvolna rozbalujeme a zjišťujeme, že už nemusíme dělat to, co nám někdo nařizuje, ale že můžeme dělat to, co je nám osobně dáno. Přece se nebudu tlačit k pochopení algoritmů, když vím, že jsem na matiku poleno. Není lepší nasměrovat energii tam, kde to jede úplně samo a přirozeně? Navíc se ode mě, jako od ženy očekává, že JÍ BUDU, a to se všemi jejími aspekty. A to, že právě mají služby zavřeno, ještě neznamená, že bych nemohla improvizovat. Není nad to, když si plácnete na hlavu avokádovou masku, ponoříte své nožky do lavoru nebo odměníte své ruce krémem. Je to ta nejlepší investice pro vaší spokojenost. A víte, co se říká? "Když je žena v pohodě, je v pohodě celá rodina", takže tudy vede cesta milé dámy.
Naučte se hospodařit se svým časem tak, aby vám v něm bylo dobře. Hýčkejte si svou vlastní jedinečnost a nenechte se omezovat představami druhých. Věřte svému vnitřním hlasu, který oponuje přesvědčením zvenčí. Udělejte všechno proto, aby jste se dostaly na první místo před svou prací, svými povinnosti, navzdory potřebám svých dětí a vytížení svých mužů. Nikdo jiný vás do čela peletonu neposadí, to musíte samy. Už jen tím, že budete věřit svým snům, realizovat své bláznivé nápady a především starat se o to ženské fluidum, které dělá v tomhle nově rodícím se světě ohromné zázraky. Přeci víte, že než se dítě narodí, musí projít úzkým průchodem, stejně jako se musí vyklubat motýl z housenky. Je to nutný proces, který dává sílu nového, ještě krásnějšího života. Věřte tomu, že těch pár porodních stahů stojí za to, proto berme dobu rouškovou jako takové malé kontrakce a udržujme společně vizi, kdy přijde na svět nový život.