Družena Medování s Ivčou
I když to se mnou není občas žádný med (jako třeba, když hledám dobrou náladu na úřadech), mám med ráda. Meduji si pravidelně od podzimu do jara a medím si u toho blahem. Občas k tomu přidám i nějakou tu meditaci s medvědem, a to jsem pak úplně mimo :o) Tenhle žlutý zázrak by měl zdobit totiž každou poličku ve špajzu, a to už ve chvílích, kdy si pavouci začnou spřádat svoje sítě mezi usychajícími listy a sluníčko ztrácí svoji sílu. Než k tomu však dojde, musí se udělat slavnost na počest všech včeliček a vzdát hold královnám mnoha včelstev. K tomu je v naší vísce určená zahrada přímo Včelí. Starají se o ni Medoví kluci, kteří si právě tuhle akcičku vymysleli. To, že se tam stoly prohýbají pod litry medu asi nebude žádným překvapením, to že se tam popíjí čaj s medem nebo medovinka, zřejmě též nikoho nezaskočí, ale že se tam prochází po trávě kůň vozící děti nebo se tam střílí opravdovým lukem do divočáka na terči, to už asi klasika nebude. Když si k tomu ještě připočítáte VČELÍ STEZKU pro děti , máte před sebou program na celé jedno slunné zářijové odpoledne ve Středoklukách.
Nevím, jakým zázrakem jsem si vysloužila permanentní dětskou společnost, ale jedno vím jistě. Dělá mi to dobře. Dětský úsměv může být někdy ta nejlepší medicína na duši a i med s nejlepším oceněním se snadno dostane do jeho stínu. Od té doby, co se profláklo, že mám sklony být věčná máma, se roztrhl pytel s programy, jichž mohu být vděčnou součástí. Medová odpoledne jsou jedním z těch, kde si hraji na zručnou paní a připravuji pro děti tvořivé dílničky. Letošní rok mi k tomuto scénáři připsal ještě další dějství navíc, takže jsem si mohla pustit fantazii na špacír a odletět si do včelího království pro inspiraci na nějaké ty soutěže a dovednosti. Vznikla z toho parádní jízda nápadů, které jsem si dovolila realizovat v podobě Včelí stezky. Na jejím začátku si děti vmohly vybrat barvu své plástve (papírový šestiúhleník jako jmenovku a záznamník svých splněných úkolů). Děti coby "včelky" pak mohly létat od květu ke květu a plnit úkoly. Těch bylo šest, co zastávka, to nějaká překážka na cestě za medovou dovedností..
U "Královských tykadel" (hmatové fígle) si děti mohly vyzkoušet kouzelnou krabičku s otvorem pro jednu ručku, ve které se nalézaly známé předměty. Vidět, vykulené oči, když človíček poznal pod svými prsty název věci, stálo za to. Hned vedle bylo připraveno pro starší děti Hmatové pexeso z různých materiálů (vlna, kov, dřevo, guma, látka, vosk, písek....). S čelenkou na očích sbíraly děti jednu dvojici za druhou. Opodál se soutěžilo v "sání nektaru", což nahradily barevné lentilky, které měly děti nasát pomocí brčka a přenést do své misky. Tahle disciplína však byla i o jistém sebezapření všechny ty bonbony nesníst :o) Pro pobavení tu pak byla i vykutálená krabice s jednou dírou, kterou děti měly naklánět tak, aby jí míček nepropadl.
Ale nejen zručností jest živa včelka, je jí třeba i něco rozumu (nebo spíš intuice). Takový úkol zvládl rébus zvaný Tangram, jehož 7 dílků se zázračně vejde do nejen do čtverce, ale i obrysu zajíce, želvy, ryby či domečku. I když jsou puzzle oblíbenou dětskou činností, hlavičky si nad tímhle stanovištěm lámali i dospěláci. A aby ti nejmenší nepřišli zkrátka, měly na dece připravené dřevěné domino. Tuhle paměťovou zónu měli možnost všichni prověřit i u Kimovy hry s včelařskými předměty, které se schovávaly pod rouškou ručníkovou.
Na jiném konci zahrady se pak daly děti-včelky do pohybu. I když se zrovna nelétalo vzduchem (to zajistily šípy na lukostřelnici), rozhodně se hýbaly všechny svalové skupiny v těle. Nosit sám sebe pár decimetrů nad zemí chce odvahu (to když máte místo bot dřevěné chůdy). Umět doletět s pylem do svého úlu zase vyžaduje trefit se do správné barvy (pyramida z plechovek nebo zavěšený kruh a tenisák). K včelí zručnosti je také dobré balancovat ve větru (aneb badmintonové pálky s pingpongovými míčky) nebo se umět proskákat křovím (skákání na gumě). V neposlední řadě je nutné vyznačit cestu do úlu, což se nám podařilo pomocí kriketových holí s dřevěnými koulemi, které musely projít brankami.
Zatímco děti procházely různými stanovišti, čekala na ně v rohu klidná činnost s lepením těstovin všech možných tvarů na kartonové destičky. Ti nejmenší vyměnili tekuté lepidlo za modelínu, díky níž mohli spojovat jednotlivé dílky k sobě. Ostatní poctivě lepili, ať už rámečky, obrázky nebo celé plochy. Ač byla lepidla v lahvičkách s malým otvory, zázračně se rozprostřela do míst, které prostě nevymyslíte (jako např. hroty fixů, dětských předloktí, v ostrůvcích rozmočených těstovin nebo uprostřed vodovek). Tomu se říká čarování okamžiku!
Jak je vidět, mnoha úkoly musí včelky projít, než si my lidi slízneme všechen med z prstu od snídaně. Ale za pilnou práci je třeba odměny. Sice nebyla úplně sladká, ale posezení u ohniště s buřtem také nebylo k zahození. Snad si i dospěláci přišli na své při poutavé přednášce nebo prohlídce včelího domu. To už ale nebylo o medování s Ivčou, neb to není její TOP věková skupina. Ale abych některým nekřivdila, viděla jsem rodiče, kteří si to medové odpoledne uměli krásně užít stejně jako jejich děti.