Družena Chůvička
Když jsem si jednoho dne chtěla najít obrázek pohádkové chůvičky v bílém čepci, vyskočilo na mě hned několik moderních přístrojů, které odchytávají obraz, dech i zvuk z dětských pokojů, sídlících o patro výš, než je obývák rodičů. Zděsila jsem se. Kam zmizela všechna má iluze z dětství? Odpověď mi nepřišla, a tak jsem zkusila hledat dál, nicméně jediným výsledkem byly obrázky z půjčovny masek malých holčiček, majících na hlavě chůvičkovský čepec. Nic z toho neodpovídalo mé představě o pohádkové chůvičce, kterou mám stále ve svých myšlenkách. Přívětivost dobrosrdečné paní, které faldíky jen přidávají na kráse. Přívětivou ženu s dlouhou suknicí, pod kterou se ukrývá v kapsáři nejedno překvapení a neodolatelný čepec, držící neposlušné kadeře na hlavě dámy vědoucí mnohá tajemství. Tenhle skvost má vždy pro děti něco dobrého k snědku, nešetří chválou a umí dávat rady v pravý okamžik a na počkání.. Nikdy ji nezastihnete s krabatým čelem a naštvaným výrazem, dovede si se vším hravě poradit a vypráví kouzelné příběhy před spaním. Sen, který mi vydržel do zralých let, je stále živý a jeho odkaz mě nenechává v klidu.
Faldíky jsem sice nikdy neměla a Bůh ví, zda někdy vůbec nějaké mít budu, krátký sestřih spíš hovoří o akční ženské, než o pohádkové víle a dlouhou sukni alá babička mám jen jednu. S tím ostatním bych snad v konkurzu "paní na hlídání" uspěla, i když vaření je u mě poslední dobou sázka do loterie - ještě jsem nevyhrála. Co mě ale přivádí k napsání příběhu o chůvičkách je skutečnost, kterou zažívám při své každodenní obživě. Už pár let se kolem mě motají děti, kterým ještě nepřešla puberta přes práh a jejich svět je mi velmi blízký. Nedovedu si představit, že bych celý den sčítala čísla do archívu a nemohla při tom projevit svou svobodomyslnost. Vlastnost, která je dětem snad přišitá k duši. Je mezi námi spojení, které není vidět, ale které se přihlásí hned, jakmile se načtou všechna potřebná data z éteru. Prostě dítě VÍ s kým má tu čest a žádné fígle mu tu pravdu nevezmou.
Ještě před pár lety jsem si bláhově myslela, že paní na hlídání musí dokonale imitovat chování maminky a plnit všechna jejich očekávání. Sedět ale na dvou židlích při této činnosti rozhodně nelze, jak jsem se mohla sama na vlastní kůži přesvědčit. Nikdy se člověk nezavděčí lidem všem, natož představám dokonalé výchovy. Každý jsme originál a o dětech to platí o to víc. Žádná šablona v tomto případě nebude fungovat a jediné, na co se můžete spolehnout, je vlastní cit pro danou situaci. Mám pro to název, který mi hlásí má navigace v autě, když zakufruju "Mimo trasu - přepočítávám". S dětmi je tenhle režim úplně normální stav, protože jste každou minutu postaveny před situaci, která vyžaduje rychlé a efektivní řešení. Než mozek vyhodnotí všechna možná i nemožná řešení, má už malý člobrda bouli na čele. Tohle pohádkové chůvičky zažívaly dnes a denně a vůbec jim nepřišlo na tom nic divného. Výchova dětí úplně přirozeně zapadala do denního života. Když se pekly buchty v kuchyni, byla prostě batolata od povidel, když se pralo - měla mokrá kolena.
Dnes je to jiné, dnes je dítě středobodem rodinného vesmíru a podřizuje se mu každá situace. Maminky odkládají své romantické chvilky s partnerem na neurčito, protože TEĎ přeci MUSÍ být tou nejlepší matkou na světě. Po čase zjistí, že samy tuhle úlohu nezvládají a místo přiznání si dané věci, vkládají svou nespokojenost do výčitek. To není kritika milé dámy, to je vlastní zkušenost. Vyčlenila jsem z pocitu mateřské důležitosti svůj vztah na vedlejší kolej a zjistila, že tedy má sice můj vlak super depo, ale že dál nikam nejede. A tak přišla sebevýchova - bez chůvičky a naostro. Poznala jsem to, když mé děti vyrostly a já sklidila plody své výchovy. Všude tam, kde jsem byla dřív nedůsledná, přicházela od života upozornění na nedokončené zkoušky a já musela znovu a ještě lépe. V podstatě veškeré egoistické chování mých dospívajících synů mi jen zviditelňovalo, jak moc ignoruji svou vlastní podstatu - svou ženskou roli.
Být matkou je krásné, ale i velmi zodpovědné, a to především vztahem sama k sobě - nikoli k dětem. Ty přicházejí do rodiny jako další střípek našeho vlastního poznání. Svým chováním nám říkají: "Vidíš se? Líbí se ti to? Tak proč se zlobíš na mě?" Kdo jste a jaké děláte chyby či pokroky, jak je můžete díky svým dětem napravit či pochopit - to je úžasný dar, kterého bychom si měli být vědomi a vážit si ho. Protože podívat se na vztah dítě a rodič z jiného pohledu znamená, že si připustíte takovou bláhovou myšlenku, jakože vaše děti vám zrcadlí vaše vlastní chování a o maminkách to platí dvojnásob. Už vítě, kdo koho vlastně vychovává???
Chodím jako chůvička do rodin a setkávám se s mnoha barvami výchovy, mnohdy natolik rozličnými odstíny, až se mi tají dech. Nejsem tam však od toho, abych cokoliv kritizovala nebo uváděla do souladu. Služba hlídání dětí pomáhá maminkách ve chvílích, kdy si potřebují cokoliv zařídit nebo dopřát si volno bez dětí, to ale není skutečný důvod mé přítomnosti. Věřím totiž tomu, že vesmír funguje na trochu jiných principech, než jsou naše přetížené plánovací kalendáře a že komunikace mezi lidmi neprobíhá jen slovy. Jsou tu také energie námi neviditelné, ale citlivci a dětmi hojně používané. Proto, když zavolá maminka, že potřebuje pohlídat své dítě kvůli návštěvě zubaře, vím o volání duše k duši, o pomoci která tím může nastat, o harmonizování prostředí, o léčení mysli, srdce i těla. Jsou to pro mnohé stále ještě scifi příběhy, které se ale pozvolna začínají usazovat v našich myšlenkách, aniž bychom si toho byli vědomi.
A tak se opět dostávám na začátek tohoto příběhu. K té starodávné chůvičce, jejiž kouzlo netkvělo ve všech těc přívlastcích, ale v tom, jak dokázala vnášet své vlastní vnitřní světlo do svého okolí. Říkejte si tomu třeba fluidum, charisma, dar či poslání. Jedno je ale jisté, pokud ho máte, dávejte a přijímejte ho plnými doušky.
