Družena Hrnec pana Papina
Definice toho užitečného přístroje je Wikipedií popsána jako tlakový hrnec se silnými stěnami, sloužící k rychlejšímu vaření pokrmu, a je nazván po svém vynálezci, francouzském matematikovi a fyzikovi Denisu Papinovi. Světlo světa spatřil roku 1679, i když prvenství náleželo alchymistce z Afriky už někdy ve 2. století.
Jako každá věc, má i tento hrnec svou skrytou symboliku. Všichni známe ten nadupaný pocit, že ještě chvilku a vybuchneme. Zda to bude štěstím nebo hněvem, už web nepíše. Nicméně mě přivedlo toto spojení na myšlenku, podívat se této záhadě na kloub.
Představím-li si kuchyňskou nádobu jako něco, co má udržet vyšší tlak, tak mi přijde zcela logické, že má k tomuto účelu silné stěny, bezpečnostní ventily a přibalený manuál. Mohu si tam dát přestárlou slepici a místo za týden vaření, ji budu mít poživatelnou už za jeden den. Sláva vynálezcům, ale zkusil to někdo už vymyslet na lidské tělo?
Nevím, zda si to uvědomujete, ale když jste v těžké pohodě, pěkně při vínečku na teplé letní terásce, tak vypouštíte věci ze sebe jako po másle. Nikde to nedrhne a mnohdy se to i převrhne v proud přímo tekoucí. To pak má člověk pocit, že je svět jedna velká pohádka, kdy odkládá tlusté stěny své domobrany, vypíná vnitřní alarm a svému mozku hlásí: „Dej si pohov brachu“.
Ovšem nejen z léta živ jest pracující občan. Jsou dny a okamžiky, kdy přichází studený únor nebo ledová sprcha, která nás dostane do stavu, kdy máme k pohodě opravdu daleko. Místo toho startují záložní systémy, které vysouvají do popředí obranné štíty a poplašné příkazy typu „Pozor, pozor – je vyhlášen stav mobility“
Venku se děje něco, co já neumím tam uvnitř – zpracovat, pochopit nebo nechat koňovi. Znám velmi dobře chvíle, ve kterých situace vyžadovala „společenské chování“, zatímco já jsem prožívala mocná emoční tornáda a citová tsunami. Nikdo nic nepoznal, snad jen školený čínský lékař by postřehl můj zrychlený dech či tep, zlehka vlitou červeň do obličeje a nervy jako špagáty.
Místo toho, abych někoho čerstvě poslala do háje (bonton ne bonton), jsem ani nešpitla a byla ráda, že jsem z toho vnitřního pnutí neomdlela. Když se tak zpětně dívám na tyto chvíle, říkám si, že je až s podivem, že mám ještě žlučník na svém místě a nejsem vedena u lékaře jako adeptka na infarkt. Jenže!
Kam se poděla všechna ta rozporuplná energie? Utekla ode mě nebo jsem ji elegantně hodila na někoho jiného? Proč se vlastně zabývám něčím takovým, co není vidět, co je TEĎ už nepodstatné? Protože VÍM, že na světě je jedna jediná energie v určitém množství – nepřibývá ji, ani neubývá, jen se prostě přeměňuje. Stále a pořád. V nás i okolo nás.
Takže, připustím-li, že prostě MÁM v sobě „ošklivou chvilku“, tak není možné, aby s sebou nenesla stejnou energii. Mohu si ji představit jako rozlitý černý dehet, který se po zdánlivém vnějším uklidnění, jen uložil pěkně dovnitř a za tepla si tam hnije. V praxi to pak vypadá tak, že mi onemocní žaludek, dělám-li si neustále nějaké starosti nebo mám potíže s kyčlí, když se věčně rozčiluji nad každou blbostí. Tohle jsem nevymyslela já, ale věda zabývající se duchovními příčinami nemocí - Etikoterapie.
A teď se dostávám k jádru pudla, proč nemoci a proč papiňák. Měla jsem možnost pochopit situaci, ve které se nahromaděná síla z mnoha potlačených chvil dostala do stavu, kdy už prostě nemohla dál. Stejně jako je tomu u hrnce pana Papina.
Tlak už byl prostě tak moc veliký, že si našel únikovou cestu. Všechno to potlačené muselo ven a dostalo razanci hurikánu. Vyhrnulo se to zcela neelegantně, až mě spadla čelist, když jsem viděla, co to udělalo s mou domnělou mírumilovností. Co se stalo s mým vnějším klidem, rozvážnou komunikací a přísnou sebekontrolou? Proč jsem se najednou chovala jako utržená ze řetězu a ničila vše kolem sebe? Že by to byla nějaká tajná hra, kterou jsem si vymyslela? No každopádně to zpětně hodnotím jako velice náročné období, kde jsem hrála dvou roli v jednom scénáři.
To mě přivádí k inspiraci malého dítěte, u kterého prostě hned vím, jak na tom je. Má vztek? Jasně, jeho křik mě o tom hravě přesvědčí! Je smutné? Není o tom pochyb, protože jeho oči smutkem mluví. Tak proč proboha mají dospěláci stále pocit, že musí být za všech okolností perfektní a neomylní? Proč jednoduše jen neřeknou – mám vztek, cítím se teď tak a tak, je mi jako kdybych…potřebuji pomoc, svěřit se, povzbudit nebo nakopnout. Je jen jeden skutečný důvod, proč se tak chovám, ale milion výmluv, únikových cest a zatajování, proč to dělat nechci.
Před čím to vlastně utíkáme nebo se skrýváme? Zkušenosti mého života mluví jasně. Jen sami před sebou. Štosujeme si v sobě nevyřešené situace pěkně na jednu hromadu, protože se bojíme o nich mluvit. Máme narvané vnitřní sklady k prasknutí, ale tváříme se, jako kdybychom měli vyprodáno. Ještě štěstí, že máme v sobě cosi moudrého, co nám pomáhá a nenechá si tělo, duši či mysl huntovat do úplného sebezničení.
Mnozí si stále myslí, že efekt syčení a vypouštění páry je něco špatného. Je to stejné, jako když sníte pytel hrachu na poli a večer máte břicho jako pátrací balón. Zcela přirozeně musí jít ten vzduch ven, takže prostě a jednoduše prdíme o sto šest, ale máme my to dovolené? Je to slušné? Nebo máme vytetovaná v mozku slova našich rodičů „To se nedělá, to je špatné?“ Ať je to tak či onak, je jen na nás, jak si to nastavíme. Buď budu hodná holčička a budu pak potřebovat 100 doktorů nebo si prostě ulevím a budu zdravá!
Jak ale přijít k rychle hotovému pokrmu, když máme stále tak málo času? No něco práce na sobě to dá, ale věřte mi, že se to vyplatí. Papinův hrnec v sobě už nemám, a jsem tomu moc ráda, protože si mohu užívat ty chvilky postupného „vaření“ svých vlastních emocí a jejich uvědomování. Nic nemůže být hned a všechno má svůj vlastní vývoj. Dřív jsem byla hektická cholerička s výrazem raněné laně a dnes jsem naprosto přesvědčená o tom, že to tak být prostě muselo, protože jsem nedokázala ustát vnější tlak na svou osobnost. Tlak vždycky bude tvořit protitlak, ať už ho ventiluji hned nebo vyletí sám po delší době. Skrývat ho před druhými a tajně mlátit do peřin nemá smysl. A tajit ho před sebou je už naprostý nesmysl, neboť si tím jen podřezávám vlastní větev.
Vzpomínám na dobu, kdy mě nikdo nebral vůbec vážně, protože mé vypouštění páry bylo na denním pořádku. Chvíli to vypadalo jako na americké dětské party, a vzápětí jsem se chovala jako adeptka na Bohnice. Věřím tomu, že to muselo být pro moje okolí značně náročné na žití, natož na pochopení a dodnes si mnozí myslí, že s tímto chováním i umřu. Nikoliv. Dostala jsem šanci to změnit a také jsem to udělala, jenže vymazat zkušenost ze života druhých nejde, a tak i kdybych se chovala jako anděl, nemám u nich prostě šanci. Je zajímavé sledovat, jak se karty obrací. To, co se zdálo být roztřesené, je teď pevné. Naopak všechny dřívější výroky na mou nestabilitu zažívají u svých autorů jistou rekalibraci, takže i oni poznávají, co to znamená být s nervy v háji. Ovšem ne vždy si to plně uvědomují.
Jenže všechno se přeci neustále mění, vzpomínáte si? Ne jen po pár stoletích, ale stále, což znamená každou sekundu. Jdu jen dopředu a vzhůru, moje cesta není zpět nebo namístě, jinak bych byla už dávno mrtvá. Takhle přemýšlí malé děti – mají svou vizi, své sny a touhy a jdou si za nimi, i kdyby měly tisíckrát spadnut na zadek, než prostě budou stát jednou na svých vlastních nohách. Obdivuji to a zkouším se tím řídit. Dostala jsi Ivčo od života pár facek? Tak vstaň a běž to zkusit znova, třeba se ti jednou ten tvůj sen vyplní. Jsem obouchaná jako píšťalička, ale taky mám díky domu mnoho zkušeností, které se mi slily do pocitu, že tlačit svůj život do nějakého malého prostoru, který jednou vybouchne, je luxusní ztráta toho nejcennějšího, co mám. A tak mluvím pravdu, přiznávám své nedokonalosti a rostu na své zranitelnosti. Už vím s naprostou jistotou, že žádný tlak mě neučiní šťastnou a já přeci šťastná být chci! A jedině tím mohu inspirovat druhé.
Děkuji panu Papinovi za jeho vynález, protože díky němu jsem mohla sama pochopit, že svou páru mohu vypouštět i pozitivně, a tak si zpívám na plné pecky, dýchám jako parní lokomotiva a třesu se jako sulc, když to na mě přijde. Ale hlavně – miluji svůj život, protože už se nenechám někým a něčím tlačit někam, kde mi to nepřináší radost. Vařím si polévku pro svou duši, aby mi mohla zářit!