Když ženy pláčí

Autorský  článek z doby, kdy jsem hrála roli oběti jako excelentní kousek v národním divadle. Při čtení můžete mít pocit, že mi rozumíte nebo se  naopak můžete pozastavovat nad absurdností mého příběhu. Nadpis však hovoří o tom, co se nám ženám děje v duši, když ji neposloucháme tak, jak by si přála.  Pak se nám dějí věci, nad kterými zůstává rozum stá. Tento příběh není pětiminutová záležitost, a tak zaujal-li vás, udělejte si k tomu čaj a přijmete pozvání zoufalé ženy, kterou jsem kdysi byla.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

KAPITOLA 1. JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Jako ženština středního věku jsem se považovala za bytost velice praktickou, zvládajíc život rodinný, společenský i sportovní. Měla jsem pocit, že dny jsou doslova naplněny prožitky, a že tak život má vypadat. Těšila jsem se na další setkání, příjemná posezení, nový mail či další knihu. Byla jsem se sebou spokojená. Synové se snažili studovat, s manželem jsme žili společensky, a i když náš dům potřeboval čas od času uklízecí četu, bylo nám fajn.  I starosti druhých jsem brala tak trochu jako, že do života prostě patří. Ovšem jen do té doby, než-li se začaly dotýkat bezprostředně mě samotné.

Po jednom takovém nabitém týdnu začátkem února mě začalo stávkovat tělo. Ani se mu nedivím - záběr v práci, divadlo, ples našeho syna, trénink na parketě, výstava s dětmi a přišla nemoc. Prvním příznakem byly bolesti zad, které jsem přičítala ženským záležitostem, a tak jsem stihla coby starostlivá osoba, obstarat rodince nákup a zajet si s kámoškou na večeři a do kina. Bohužel až v sále mi došlo, že je to konečná. Vybavena pastilkami Anticol jsem zahájila svou nemoc zvanou chřipka.

Pátečním večerem začalo pro mne období, které lze nazvat zatěžkávající zkouškou naší rodiny. Zťata únavou každičkého kousku svého těla a obdařena zimnicí, zalezla jsem do postele v domnění, že se z toho snad vyspím. Ale nevyspala! V noci začala ta správná kombinace všech různých bolestí a strastí. Kámoška zimnice ladně přecházela v teplotu 39°C (při které jsou někteří muži defacto již po smrti), a protože se spolu nějak nemohly dohodnout, tak jsem je měla u sebe celou noc. Obě! Má páteř mi připravila lahůdku v podobě vrzajících pendlovek, takže jsem se otáčela pouze za zvuků AU a JAUVEJ. Na kůži jsem cítila snad všechny chlupy v pozoru, a kdybych nebyla tak utahaná, tak je snad i spočítám.

Po této náruživé noci jsem dokázala k ránu jen mrtvolně ležet a vůbec mě nevzrušila zpráva o příjezdu mého bratra s dětmi. To, že odjeli, jsem poznala, až když byl dům opět v základech a nám chyběl jeden syn. Šťastné dítě. Odešel ze zamořeného doupěte raději do kina. Pokud si matně vzpomínám, tak mi to bylo všechno úplně jedno, a jediné o čem jsem snila, byl zázračný uzdravující polibek od nějakého prince. Ten však nedorazil. Asi mu začali jarní prázdniny, jako mým dětem.

KAPITOLA 2. - VŽDYŤ JE TO JEN OBYČEJNÁ CHŘIPKA

V neděli jsem věděla zcela přesně, co mě nebolí. Seznam byl krátký – vlasy a nehty. Ostatní mé části procházely vlnami nepopsatelných stavů, které jsem nedokázala zařadit do žádných šanonů. Ale umínila jsem si, že až budu zase ještě někdy nemocná (Bože jen to ne!), vezmu si k tomu třídění sekretářku. Dopoledne uzrál přesně čas na rozhodnutí vyhledat lékařskou pomoc. Podle tvrzení: „Soudím tebe jako samu sebe“, jsem se domnívala, že mě muž zvedne z lože, opláchne, připraví oblečení a se slovy:“Pojď lásko moje“ mě odnese do svého vozu. Nikoli! Můj muž je velice přející a nechal mi úžasný prostor pro posunutí mé laťky samostatnosti po samý okraj. Mezi záchvaty urputného kašle, kdy mi lezly oči důlků a chyběl mi dech, mezi malátností a pocity, že sebou švihnu na každém kroku, jsem zaslechla jeho povzbudivá slůvka: “Dělej“ a „Máš tu binec“. Ke svému úžasu jsem již oblečená a připravená zjistila, že můj praktický muž teprve hledá, kam že mě to vlastně poveze. Chtělo se mi spát, plakat a posléze i křičet: „Do prdele hlavně už pojeď!“

I zanechali jsme doma své blažené potomky u televize, horu nevyžehleného prádla od předvčerejška, rozebranou žehličku do posledního šroubku na kuchyňském stole a odešli startovat náš vůz. K mému neštěstí vyšel ven i soused a při pohledu na můj zevnějšek vyloudil tak srdceryvný výraz, že jsem nabila dojmu, že už jsem po smrti. Mohla jsem se doplazit k autu a další chvíli čekat, než si hoši vyřídí zcela neodkladnou záležitost s dráty. V tu chvíli jsem litovala, že nemám vojenský výcvik se samopaly.

Cestou do neznáma jsem si opakovala:“Bude lépe, bude lépe…, což se mi také splnilo. Ironie osudu se o to postarala. Na místě pohotovosti byla zavřená vrata s nápisem "Rychlá lékařská služba". Jeli jsmi dál a pátrali. Kolemjdoucí paní tvrdila, že se máme vrátit, že mě tam určitě přijmou, pan trafikář to ještě potvrdil, takže jsme to zase otočili a jeli zpět. Jména na zvoncích byla rozmazána (což bylo při mé světloplachosti bez dioptrií ještě umocněno) a já už jsem hledala místo, kde tady má rodina postaví pomník s nápisem:“Nedočkala se..“ S vědomím, že co mě nezabije, to mě posílí, jsem nasedla opět do vozu a nechala se odvést do jiné lokality. Vlastně jsem měla být šťastná, vždyť máme v zásobě ještě další dvě pohotovosti a Praha je přeci velké město… Jen matně si vzpomínám, že byl krásný den a slunce svítilo na nedělní tekoucí Vltavu, podle které jsme jeli do Dejvic. Lidé chodili ve svetrech s hlavou k obloze a já seděla v rukavicích při teplotě 22°C a litovala, že nemáme v autě rolety.

Muž mě ochotně dovezl k další budově a stejně ochotně mě vláčel s sebou, když hledal kýženou pohotovost. Šla jsem. Bez make-upu, bez šarmu a bez dechu. Nenašli jsme nic. Já ovšem byla bohatší o zkušenost, že může být ještě hůř. Připadala jsem si jak ve špatném filmu. "Copak neexistuje v téhle zemi někdo, kdo mně pomůže? Proč platím ze své učitelské mzdy nehorázné peníze na zdravotnictví?" Má proč vyvolaly akorát přitížení v krajině žaludeční, srdeční a má psýché utržila další ránu. „Nevadí“ řekl můj muž (dnes již potřetí) a odjel se mnou jinam. Začala jsem v duchu počítat, kolik že to má vlastně Praha čtvrtí. To číslo mě učinilo chromou. Před budovou lékařské pohotovosti jsem někde u kotníků sebrala zbytek své trpělivosti a v naději, že bude učiněn konec mým bolestem, jsem si vytkla za cíl zvládnout cestu ke dveřím. Asi mě ten den neměli rádi tam nahoře nebo jsem byla adeptkou na první místo být ve špatný čas na špatném místě, já nevím. Ale když mi manžel oznámil, že je to pohotovost pouze pro děti, chtěla jsem se stát batoletem a nevědět o světě. Sesunula jsem se dnes již popáté na sedačku s prosbou, abych byla zavezena rovnu do nemocnice, kde by mě byl rovnou vystaven úmrtní list. Můj zmrzačený smysl pro humor nebyl vůbec oceněn a s upozorněním, abych se připoutala, jsme odjeli zpět do bodu číslo tři.

A tak jsme se, po 40 km Prahou a hodině jízdy, ocitli přeci jen v čekárně. Zde jsem místo pozdravu oslovila přímo Pána Boha, protože tam bylo děsně narváno. Zabrala jsem jediné volné místa na konferenčním stolku, drtila svému muži ruku a zápasila s třesavkou. Všichni ostatní pacienti mi připadali zdraví jako řípy. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, zda bych byla do ordinace vpuštěna přednostně, kdybych jim tam elegantně omdlela. Ze slaboduchých úvah mě vytrhl rozhovor lékaře a cizinky, kteří řešili typický problém pohotovosti, a to, zda ty doklady jsou v pořádku či nikoliv. Kdyby ten pas uměl kašlat, tak bych to pochopila, ale minuty ubývaly a já začala přemýšlet, jestli ta paní náhodou už pomoc nepotřebuje…Odpojila jsem veškeré své vnímání a emoce, jinak bych musela z doktůrka udělat čtyři malé. A to jsem ho ještě neviděla (nebo spíš on mě). Nato mě můj muž oznámil, že se půjde projít, což mě vytočilo natolik, že by na můj tlak nestačil rtuťový sloupec. Chňapla jsem po něm a z očí mi mohl zřetelně přečíst „Zkus to!“. Blížila se jedenáctá, když jsem mohla vstoupit do ordinace. Předem jsem si vytvořila ten nejúděsnější scénář, abych nebyla zaskočena. Ani mě nepřekvapilo, že muž v bílém plášti postrádal cokoliv lidského. Na unylý dotaz, co mi schází, jsem mu chtěla zařvat do kvichtu, že „už asi tak 2 hodiny postel a něco k jídlu“. Místo toho jsem nesměle špitla, že teď už asi všechno. Na mé bolesti zad zareagoval lékař brilantním nápadem zkontrolovat moji moč, takže jsem musela provést rituál se šampuskou. Cestou k toaletě jsem se přidržovala stěn, jak jsem se motala. Můj pokus o trefu do pohárku byl ohrožen. Jak se mám proboha trefit ve stoji rozkročném v mírném podřepu se středním proudem moči do toho kalíšku. Návod jsem po stěně nenašla. Ve finále jsem byla sama sobě vděčná za šikovnost, která mi byla dána, a já si při tomto výkonu nepočůrala ruce. Po označení lakmusového papírku mi bylo oznámeno, že močové cesty jsou ok, což jsem jim byla schopna říct také a bez střeleckého zážitku na záchodě. Pak jsem byla podrobena křížovému výslechu, ze kterého mě studovaný tvor zahrnul do kolonky „klasická chřipka“. Poté, co jsem v plné své kráse zakašlala, uznale kývl a připsal „se zánětem průdušek“. Na to mě začal vyšetřovat, což představovalo vstát ze židle a nechat se zostudit jeho stetoskopem. On seděl. Já stála a dýchala jak o život, aby něco slyšel. Zjistila jsem, že asi nedoslýchal, protože já už měla kroužky před očima. Pan doktor napsal recepis 2x denně po prášku antibiotik, a když jsem mu oznámila, že jsem pravděpodobně od 15 let alergická na penicilin, prohlásil něco zdegenerovaném národu. Začal škrtat v papírku 3x10 cm a pokračoval ve žbrblání. Chtěla jsem po něm šibalsky loupnou očkem řkouc, že za socialismu byl penicilin náš denní chléb, ale protože mi chyběla ta správná žertovná jiskřička, poděkovala jsem  a opustila s mužem místnost. V lékárně jsme zanechali nemalý peníz za léky a já se těšila, že teď už to bude jen lepší a lepší. Do práce jsem poslala srdcervoucí smsku, že jsem ve stavu, kdy opravdu nebudu moci být pedagogickým vzorem a těšila se do postele.

KAPITOLA 3. KONEČNĚ DOMA

Škoda, že mezitím neúřadovala v našem domě nějaká uklízecí četa, protože mít zbídačený zdravotní stav, mysl i domácnost, je silné kafe i pro odolného jedince. Nikoliv však pro mé chlapce. Ti se přímo tetelili nad ztrátou prozatímní ženské totality a dosytnosti si užívali tatínkovi nedůsledné výchovy. Pod heslem: „Bordel v bytě, šťastné dítě“ holdovali všemu zakázanému, televize měla nepřetržitý provoz, vařily se zásadně hranolky, jedlo se na sedačce, nevenčil se pes, květiny hynuly, prach se vrstvil a nákup zůstával 2 dny nevybalen. Prostě pohoda…..mamka je v horním patře, a protože má teplotu, tak nás jen tak nepřekvapí. A bohužel měli pravdu. Všechnu tuhle hrůzu jsem zjistila po čtyřdenním delíriu, kdy jsem nevěřila svým očím. Slovo „totální chaos“ bylo v tu chvíli ještě něžné označení.

Ale nepředbíhejme. Ke slovu přišla nejprve rodinná komunikace. Tedy pro vysvětlení, mezi mnou - samotnou v ložnici v patře a mezi mými muži v obýváku. Upustila jsem od mlácení železnou tyčí do ústředního topení, protože jsem na to neměla dost sil a přistoupila jsem k civilizovanému prozvánění mobilním telefonem.  Musím říci, že prvních pár pokusů bylo účinných, a vždy se mě někdo přiběhl zeptat, zda něco nepotřebuji. Ty další pokusy už byly vlažnější a nakonec to skončilo ječením zezdola: „Cóó chcééš?“. Se stoupající teplotou a prodlužující se dobou na lůžku mi byla dodávána strava zcela sporadicky, takže jsem hubla kilo za kilem. Po třech dnech pouhého pití čaje mi chtěl muž předložit jako první jídlo pizzu. Chápala jsem to. Zajistil jídlo pro rodinu a nákup, to fakt vyčerpá. Neměla jsem sílu mu vysvětlovat, že pacient potřebuje stravu lehkou, výživnou, teplou a s láskou vařenou. Což se o polotovaru z továrny říci nedá. Když jsem požádala alespoň o chleba, byl mi donesen tác se suchým pečivem, nůž a krabička másla se slovy, že namazat už to zvládnu sama. Když jsem se zmínila o tom, že mi ho maminka vždycky krájela na „rybičky“, můj muž mlčky odešel. Nepomohly teploty 39°C, nepomohl pláč, nepomohlo nic. Mí muži byli jak z ocele. Netušila jsem, že máme doma takového železa!

Ale i na ně došlo, a třetí den ulehl i prvorozený. Ještě, že máme děti dvě, a že tomu druhému bylo dáno něco soucitu a něco praktičnosti. Chodil za mnou, nosil jídlo a prostě věděl. Na rozdíl od svého otce mi podával čaj akorát na pití s brčkem v láhvi (nikoliv horký v půllitru) a stravu nosil v malých uzavíratelných krabičkách. Někdo to holt má už v genech. Když jsem dostala neslané a nemastné šťouchané brambory a vysušené kuře v kastrolu se lžící jak pro zedníka, rezignovala jsem. Má bezmocnost mě užírala a jejich neochota ochromovala. Mé předsevzetí bylo jednoznačné – musím být samostatná. Jenže to se lehce plánuje a hůře plní, když vás tělo vůbec neposlouchá. Bohužel s čím jsem se smířit nemohla, byla organizace práce mého muže. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nebyla vděčná za jeho nákupy, vaření, venčení a výchovu pubertálních děti, ale….Jeho představa o chodu domácnosti se značné lišila od té mé. Byla tak trochu z jiného těsta. Byla-li domácnost vedena rukou ženskou, byla to věc samozřejmá. Takové věci jako doplňování zásob do kuchyně, do šatníků, opravy, pošta, shánění dárků pro veškeré oslavy, prádlo, úklid, zvířata, doktoři, ble ble ble….to se nepočítá, od toho přeci ženská je. Ovšem byl-li v čele muž, byly takové drobnosti jako 4 dny klíčící brambory pod linkou a konferenční stůl plný drátů naprosto v pořádku. Slova ubrus, květina či estetika byla asi považována za cizí. No není představa jako představa.

Kde je však nějaká spravedlnost, ptám se?! Proč se člověk domnívá, že mu jeho péče bude oplácena? Bože jak já jsem naivní!! Proč mám tak debilní povahu a hned se ke každému hrnu a starám se a opatruji? Vařím čajíčky, mažu bolístka, vkládám energii, sháním bylinky, činím akupresurní chvaty, a to všechno jen proto, abych pomohla. Netušila jsem, jak se mi má vlastní výchova v rodině krutě nevyplatí. Jejich nezájem, přezíravost, lhostejnost mě asi ranily daleko víc, než samotná civilizační choroba jménem chřipka. Nevím, zda za to může můj sebe lítostný stav či jejich stydlivost, ale musela jsem zkonstatovat, že antibiotika na moji duši asi nebudou tím pravým lékem. Nedokázala jsem si v té době přiznat, jak moc se zaobírám druhými a sama na sebe nemám vůbec čas. Osud mě vedl správně, jen pochopit bylo v té chvíli nad mé síly.

Po pár dnech se můj stav trochu stabilizoval a já už neviděla svět tak úplně černě. Dokonce mě hoši i rozesmáli, když jsem je požádala o uvaření tří malých mrkví, nakrájených na polovinu a uvařených do poloměkka v osolené vodě. Pravda, sedm úkolů najednou byl trochu tvrdý oříšek, ale snaha byla: Nejdříve se hledala tu mrkev, pak následovala otázka o počtu mrkví a vzápětí dotaz "Jakže jsem to říkala, že to chci uvařit…?" Nakonec jsem dostala čtyři celé mrkve, a byla ráda, že nechroustám petržel. Po této příhodě jsem začala podezírat své muže z počátečního Alzheimera. Neměli to se mnou jednoduché. Nakupovat museli chodit každý den, protože vždycky něco zapomněli a jednou na to dokonce padla půldenní dovolená. V duchu jsem se ptala, proč není praktičnost povinnou výbavou všech manželů. Asi budu muset uvěřit teorii, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.

KAPITOLA 4. SAMA SE SVOU NEMOCÍ

Netušila jsem ovšem, že ta pravá sranda nastane odchodem mého muže do práce. Bylo úterý, čtyři dny, kdy jsem si připadala jak zvětralý světlý ležák s 38 stupňovým obsahem (nikoliv však alkoholu). Zůstali jsme se synem na pospas svému osudu. Nedovedla jsem si představit, že budu muset vařit. Jen pouhá představa mě ještě více vyčerpávala. Neměla jsem u postele nic, než prázdnou termosku, okoralou housku a tác prášků. Ležela jsem v horním patře, a to dolní bylo pro mě nedosažitelné. Stejně nebylo vařeno, takže by byl pochod za záchranu zbytečný. Co teď? Mám zavolat souseda, aby mě donesl kus žvance a vystavit ho tak dalšímu šoku? (zná mě jen jako kultivovanou ženu s náhradním obličejem) nebo mám zdolat 16 schodů do kuchyně jako Meresjev? Třetí možnost, postít se, jsem zcela zavrhla, protože s ubývajícími kily šlo dolů i mé sebevědomí. Byla jsem jeden velký zoufalec, navíc nemocný, hladový s další kašlající bytostí vedle v pokoji. Situace hodna Oskara. Nezbývalo nic jiného, než se pochlapit a zcela nedůstojně zdolat schodiště. Dole mě čekal, již výše popsaný, šok. Divila jsem se, že ještě nemáme počítač ve dřezu a strava z minulého týdne mě nesalutuje. Mozek řval vzteky, žaludek hlady a duše krvácela. Vždyť jsem byla proboha nahoře jen pouhé čtyři dny….Nedokázala jsem si představit, jak by to vypadalo po čtyřech týdnech!!! Ne, nesmím na to myslet, potřebuji jíst, potřebuji být silná a samostatná, jinak tu shnijeme jako ty brambory. Svět se se mnou točil a jediná pomoc byla na konci své vlastní ruky. Pravda, byly tam ještě ručky synka, ale ten se vyčerpal sháněním ingrediencí, takže příprava snídaně byla dílem maminky. Vpravila jsem do sebe vločkovou kaši, zdolala domácí Mont Everest a upadla do sladkého spánku, což bylo jediné rozumné řešení před ztrátou všech slz. Pohltila mě prázdnota, nicota a apatie. Chtělo se mi umřít….Pak jsem zapojila do oběhu zase mozek a přišla na to, že oběd vařit nemusím, stačí přeci zavolat do místní pizzerie. Narazila jsem však na problém v podobě jejich chutí versus mých chutí, a byla jsem zase na nule. Instinktivně jsem hrábla po telefonu a sedíc jak hromádka neštěstí na schodišti, jsem vytočila číslo své maminky. Chtěla jsem se svěřit a postěžovat si, ale emoce mě přepraly natolik, že jsem celý hovor probulela. Z dialogu tak vznikl monolog a já se střídavým smrkáním a chrchláním poslouchala konejšivá slůvka povzbuzení a útěchy. Po drahné chvíli jsem dojatě zavěsila se sladkou představou, že hlady mě maminka umřít nenechá. Alespoň prozatím ne :o)

KAPITOLA 5 APATIE S APATIKOU

A tak dny míjely jeden po druhém, a zdály se být podobné jak vejce vejci. Probouzela jsem se pravidelně na zvuk svého budíku, který ohlašoval čas na antibiotika. S železnou pravidelností jsem zůstávala v posteli ještě tak 2 hodiny, takže snídani jsem měla v poledne. Víka mi padala už jen při představě, že se budu muset otočit na druhý bok. Zjistila jsem, že má doba spánku se povážlivě blíží k potřebám nemluvněte….hají a papů. Úžasné, už z toho i blbnu. Jedinou mojí denní aktivitou bylo vymyslet a posléze uvařit jídlo tak, abych neměla do týdne dětskou velikost. Již první úkol se zdál nesnadný, když uvážíte, že vymyslet něco, k čemu vám chybí chuť, čich, nadšení i ingredience, je nemyslitelné. Nenáviděla jsem všechny časopisy s lákavě nabízenou krmí, slintala jsem u filmů s plně prostřenými stoly a paradoxně jsem poslouchala kazetu Betty Mc Donaldové „Vejce a já“, kde se to samým jídlem jen hemžilo! V tu chvíli jsem si přála bydlet v domě plném služebnictva, přála jsem si opatrovatelku, ošetřovatelku, kuchaře (nejméně dva), nákupčího, pradlenu, kadeřnici, maséra, ale i řemeslníky, opraváře či baviče a gigola. Vlastně jsem si přála jediné. Aby se do p……e někdo postaral o celý náš dům a o mě!

Od té doby, co jsem ulehla, zabraly všechny věci tu nejstatičtější polohu a tvářily se tak, jakože by se to už nikdy nemělo změnit. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, jen já měla pocit, že jsem nenávratně obtočena břečťanem a za 10 let na mě budou vybírat vstupné. V našem domě panovalo doslova hmatatelné bezvládí. Pravda, ono je těžké během několikahodinového spánku dohlížet, zda film, na který syn kouká, je ten první nebo už desátý a já věděla, že veškerá má snaha o výchovné snažení vzala za své. Ztrácela jsem svou rodičovskou moc, a tak jsem přešla do demonstrativního mlčení. Má důstojnost mizela s každým posmrkaným kapesníkem. I řekla jsem si, že toto nebude asi to správné řešení a šla jsem si udělat alespoň pořádek v ložnici (v sobě až posléze). Samozřejmě, že v mezích své vyčerpanosti. Takže zatímco mí muži sledovali zase jeden z těch báječných filmů, vyházela jsem vše nepotřebné, srovnala vše potřebné, donutila pak rodinku vyluxovat zamořené  doupě a opravit horské sluníčko, abych definitivně zničila všechny svoje bacily a s pocitem uspokojení jsem tady pak strávila další čtyři dny. Dokonce mi byla instalována do místnosti televize v podobě našeho 20 let starého Oravana a já mohla sledovat z postele klidné, dokumentární pořady na ČT2. „Ano“, říkala jsem si „ano“, to je to, co přesně potřebuji – klid, moudré slovo, něžnou hudbu a šťastné myšlenky. Chtělo se mi tam tak zůstat věčně. Po dvou dnech mě ovšem z mé svatyně vystrnadil můj nemocný muž. Tak obětavě se o svou rodinku staral, snažil se, až vyčerpal své síly (a tři dny dovolené) a onemocněl také. A tak jsme byli doma s neschopenkou už tři. Naštvala jsem se pro boží nespravedlnost. Jsem chorá jednou do roka a mám právo si to užít…Bohužel, tento luxus mi dopřán nebyl. A tak v našem domě oplýval zdravím jen kocour, pes a druhorozený syn. My ostatní jsme si smrkali do hovoru, zcela nesynchronizovaně jsme kašlali (každý v jiné tónině, takže se to nedalo dlouho poslouchat, natož žít). Tahali jsme se o kapky, prolévali se hektolitry čajů, vincentek a hádali se, kdo sakra umyje to pitomé nádobí od oběda. Takže nejenže jsem nebyla vlastníkem zdraví, nejenže mně chybělo sebevědomí, já ztratila i soukromí. A to je na jednu čtyřicátnici silné kafe. Chtělo se mi zvolat do středokluckého lesa, něco o božích mlýnech, ale pak jsem se uklidnila myšlenkou, že kotelna je ještě neobsazená…

KAPITOLA 6 REKONVALESCENCE MÉ MYSLI

Po týdnu neschopnosti jsem mohla konstatovat úbytek červených krvinek, úbytek kilogramů a úbytek sil cokoliv řešit. Naproti tomu jsem zaznamenala přímo raketový vzestup nevyžehleného prádla, vysoký podíl uschlých květin a enormně zvýšenou hladinu mé nespokojenosti. Dobré skóre. Do zrcadla jsem se ještě raději nedívala, protože ta cizí paní, co na mě kouká každé poledne, je děsně divná. Vlasy viděly šampon před 14 dny, takže mou jedinou povinností vůči nim, bylo je svázat do uzlu. Můj obličej bez starostlivé každodenní péče jaksi zešedl, povadl a totálně zestárl. Měla pocit, že v našem domě bydlí má o hodně starší sestra řádu milosrdných, co je pro ni líčidlo hříchem. Ostatně alespoň si chudinka pleť trochu odpočine a já se smířila s tím, že už mi v tramvaji nikdo neřekne „Slečno“ a že do důchodu mi chybí asi tak pět podobných chřipek!

Je zajímavé, že když je člověk v pohodě, je jeho síla k životu doslova hmatatelná. Stále se má na co těšit, a nebo je něco, co prostě udělat musí a nemá čas myslet na blbosti. Když už jsem ležela tak dlouho, že jsem měla podezření na proleženiny 3.stupně, musela jsem si přiznat, že blbostí jsem měla v hlavě opravdu hodně. Od těch úplně nejpitomějších, jakože už jsou mé dny sečteny, po ty méně praštěné, jakože chřipková epidemie je blbý konec lidstva, až po ty komické, že vy marodíte a stát vás za to platí. Chtělo se mi kašlat na mou posedlost být dokonalá, abych si vydělala nějaké peníze. Bylo mi úplně jedno, že neplním výukový plán, že zapomínám tváře svých přátel, a že si tady tak pomaloučku hňupnu. V noci jsem se budila s groteskní představou, že kdyby se mi přitížilo, nemám do nemocnice vyžehlené pyžamo, chybí mi jedna spací ponožka, župan má v průramku díru jak vrata a mé spodní prádlo by pana doktora uvedlo do trapné situace. A pak že s chřipkou ztrácíte fantazii. Mně se přímo štosovala v hlavě.

Uvědomila jsem si, že vlastně mohu dělat úplně všechno – číst, šít, malovat si, psát, tvořit………mohla, ale nechtěla. Toužila jsem splynout s přírodou a spát a spát a spát, což jsem také činila. Jako kdybych tělu splácela všechny ty přesčasy v práci a všechno to pozdní uléhání do postele. Do reality mě pozvolna vracely telefony. Ty pravidelné od babiček jsem brala jako součást terapie. Ty ostatní mě udivovaly. Tu zavolala kamarádka, jak se daří, ejhle esemeska, jak zvládám a má zatemněná mysl konečně zjistila, že nemarodím někde na Marsu a že možná i někomu chybím. Dojala jsem samu sebe. Já bláhová. Třeba se i dočkám toho, že se budu zase někdy smát, že budu hltat sluníčko na procházce a že se budu těšit, až mi dojdou kapesníky a antibiotika.

Můj muž by o mě řekl, že jsem magor. Tolik popsaných stránek nadělám kvůli jedné chřipce. Co teprve, kdybych onemocněla nějakou vážnější chorobou, to by bylo na vícedílný román! 

Po deseti dnech jsem prvně opustila izolaci našeho domu a odjela na kontrolu k panu doktorovi. Přípravy mi zabraly celé dopoledne. Umýt, obléci se a najíst – 2 hodiny. Použití líčidel a hřebenu – 1 hodina. Výsledek – žádný. Pan doktor naordinoval razantnější prášky na kašel a se slovy, že mám přijít až za dalších 9 dní na kontrolu, mě propustil domů. Byla jsem mu vděčná, neboť jsem se cítila opravdu pod psa. Připomnělo mi to dobu marodění, když jsem byla školačka. Nic jsem nemusela a všechno mohla. Přiznám se, že jsem si docela ráda začínala zvykat na roli pacienta, co už není ve stádiu ohrožení, takže si může lebedit v posteli. Bohužel v té byli i další dva marodi, takže jsem musela, chtíc nechtíc, převzít roli kuchařky a začít vařit. Práce, která mi připomíná perpetum mobile. Je nekonečná. Jako tvůrčí člověk mám ráda, když je má práce vidět i po několika letech, ale zkuste to s takovým kuřetem na smetaně…Asi budu muset změnit svůj přístup k roli podřízené ženy v domácnosti.

KAPITOLA 7  VŠECHNO  ŠPATNÉ JE K NĚČEMU DOBRÉ

Dny plynuly v pravidelném stereotypu. Žádné schůzky, termíny, žádný stres. Jediným mým úkolem bylo brát pravidelně léky, dobře spát, něco sníst a zabývat se takovými těmi zbytečnostmi, jako čtením knih, posloucháním muziky a sledováním pohádek. Má nemoc, zvaná chřipka nakonec přinesla i své ovoce. Dala mi možnost projít těmi nejhoršími situacemi, nejpříšernějšími pocity a nejtěžším procesem uvědomění. Za těch 21 dní jsem pochopila, že člověk je neustále od života zkoušen. Projde – neprojde. Pochopí – nepochopí??? Muselo uplynut mnoho let, než jsem přijala tyto očistné dny jako něco, co mě sice na jednu stranu totálně zničilo, degradovalo a ponížilo, ale na druhou stranu jsem získala prožitek, zkušenost a nakonec i vědomí, že život je proces procházející neustálými očistci, které vedou k vlastnímu sebepoznání.

Ještě další léta potom jsem prožívala další nemoci a situace jako oběť, jako někdo, kdo všechny tak moc miluje a diví se, že druzí to nedělají. Jako ta, která stále někomu pomáhá, ale přitom nebyla schopna milovat samu sebe. Proto také nikdy nepřišla pomoc v té podobě, jak jsem jí tvrdošíjně očekávala. Netušila jsem, že už nemám vůbec žádnou sílu, ze které bych mohla čerpat i to málo pro sebe, že už není z čeho brát. Uvědomila jsem si, že moje tělo mi to celou tu dobu láskyplně ukazovalo a dokazovalo, jak úžasný je to nástroj ve kterém přebývá moje další část, kterou jsem zcela vypustila ze svého života. Je mnoho  takových, které si myslí, že spasí svět, že musí mít všechno pod kontrolou, a že dělají všechno nejlépe, ale po čase všechny přijdou na to, že tyhle naše domnělé pravdy byly jen jedním velkým procesem, který nás má dovést k poznání. Ano, to všechno jsem žila s velice silným přesvědčením, že tomu tak skutečně je. Prožitek za prožitkem, bolest za bolestí, jsem si procházela znovu a znovu stále stejným myšlenkovým vzorcem a dávala svému okolí najevo, že jsou neschopní, nemožní a neláskyplní. Ani ve snu mě nenapadlo, že mi jen nastavují zrcadlo k tomu, abych se podívala na iluzi, které jsem věřila. Kdybych jen tušila, že to všechno bylo mým vlastním obrazem nedokonalosti, zcela jistě by byl tento příběh napsán v jiném stylu. Možná by nebyl tak sarkastický, jako spíš vážně laděný do rádoby moudrých slov jedné ženy, které plakala její osamělá duše.