Družena Koprovka
Zřejmě jsme omáčkový národ, protože nikde jinde vám nepodají tolik rozmanitých druhů omáček jako u nás. Svíčková je klasika ověnčená vavříny, bez rajské omáčky by si to děti neuměly představit a na podzim by nikde nesměla chybět houbová omáčka. A to nemluvím o znojemské nebo koprovce. Pokud s dětmi máme vařit tento druh pokrmu, vždycky to skončí u té jejich oblíbené rajské. Jenže já toužila po změně, a tak jsem těm nejstarším a nejzkušenějším kuchařům dala za úkol právě tu koprovku, navíc ještě s knedlíkem. Na sklonku kurzu se totiž vždycky ukáže, kdo to myslí s vařením vážně. Ten, kdo zvládne během dvouhodinovky připravit i více receptů najednou, aniž by popletl vzájemně ingredience či postupy, je vařílkovský král. A právě u koprové omáčky bylo těch úkonů opravdu hodně. Začali jsme nejdříve uvařením vajec natvrdo. Na řadu pak přišel hovězí vývar (ten pro naše účely byl v bio kostce) a posléze si děti vyzkoušely, jak se dělá úplný základ smetanové omáčky. Bez jíšky to bohužel nešlo, ale ta jedna lžíce hladké mouky se stejným podílem másla je přesně to, co omáčka potřebuje. Čím lepší vývar, tím lepší chuť (z vody moc velkou parádu na talíři v tomto případě neuděláte).
Pak tu máme ještě obyčejný ocet, který té mdlé jíšce dodá trochu šmrnc s předpokladem, že jsme před tím použili už i sůl. Jenže! Jedná-li se o omáčku smetanovou, tak ta se ráda při použití octu zdrcne, což se mi v mých počátečních pokusech u plotny stávalo. S oblibou dětem vyprávím příběh, kterak jsem coby novomanželka chtěla udělat k večeři hovězí s koprovkou a knedlíkem. Dopadlo to žalostně právě sražením omáčky a rozvařením knedlíků. V té době mě zřejmě můj muž miloval na 150%, protože to snědl i s tím žouželatým masem. Vychytávkou na ochucení smetanové omáčky octem je jeho svaření, dalo by se říci až vypaření většího množství na jeho minimum. Tím se zbaví čpavých látek a ve smetaně už neudělá takovou rotyku. Sice to na chvilku v kuchyni fakt nevoní a digestoř musí jít naplno, ale za tu chuť to stojí. Takže když už jsme měli provařenou jíšku se smetanou, mohli jsme v klidu přilít i ten ocet. Poté nastala pro děti zatěžkávací zkouška, protože měly omáčkou dochutit zbývající sladkou chutí. A tak jsme přilévali ocet, dosolovali a pak zase cukrovali....až jsme dosáhli optimální chutě. Přidáním nasekaných snítek kopru byla omáčka připravená k podávání.
Je pravda, že bez masa to nebylo ono, ale my jsme si k tomu dali ta vařená vejce natvrdo a vyzkoušeli si i knedlíky. Ty v prášku by děti asi také zvládly, ale já chtěla aby si udělaly alespoň představu o tom, co se do houskových knedlíků vůbec dává. Jak už sám název napovídá, chtělo to pečivo. Místo housek to byly sice rohlíky, ale kdo by to v tom těstě poznal, že jo? Tak jako u většiny těst jsme si nejdříve smíchali všechny sypké suroviny - polohrubou mouku, prášek do pečiva (bez kterého by to nešlo), sůl a nakrájené rohlíky a pro oko hladkolistou petrželku. Tekutá složka čítala pouze hrnek mléka a 2 vejce. Smícháním vzniklo těstíčko. Patlavé, že by se z toho šiška nedala ani udělat, proto šlo těsto do hrnečku. Ano, byl to recept na rychlou přílohu do mikrovlnky. Vím, že to není úplně ideální, ale my opravdu neměli čas na ty pravé české knedle. Děti si vymazaly hrnečky olejem a vložily do nich těsto. Já pak už jen dala hrnky na 5 minut do trouby, kde ze celkem narostly do výšky, což bylo pro nás žádoucí. Ukázala jsem dětem tři způsoby, jak se mohou knedlíky krájet (kráječ, nit a nůž), aby si to mohly vyzkoušet. Po rozkrojení vypadaly knedlíky skoro jako karlovarské. Jedinou nevýhodou této přílohy byla skutečnost, že byly určeny opravdu k rychlé spotřebě, neboť po nějaké době tuhly. Vůbec netuším, jak se nám podařilo ve třech dětech zvládnout tolik úkonů a ještě se v klidu najít (nádobí tentokrát zůstalo na mně). Knedlíky mizely před očima, takže domů si děti odnesly už jen zlomek své práce. Většinu už měly totiž v bříšku.
