Družena Kotylionek
Kotylionek je květina vyrobená ze stužky a své místo nalézá většinou na tanečních kurzech pro mládež, kdy dívka připíná květ na klopu saka, zatímco on jí zavazuje kotylion kolem zápěstí pravé ruky. Ta správná květinka je z organzové stuhy, jejíž jeden lem má v sobě již zatahovací provázek, a v tom druhém je silon. Pokud si kotylionek koupíte v obchodě, je to rychlé a praktické. Máte-li ale tvořivého ducha, můžete si ho udělat i sami doma. Já jsem k tomuto nápadu přišla v době masopustu, kdy jsme chtěly (my, ženy spolutanečnice) překvapit svého lektora ženským vzezřením. Práce to byla celkem jednoduchá, stačilo nastříhat pět stejně dlouhých stužek a vytvořit z nich pětiúhelník, kde se spojené dílky prošívaly šikmo. Místo zatahovacího provázku jsem použila obyčejnou bílou dvojitou nit a díky přednímu stehu po celém obvodu stuhy jsem těch pět kousků spojila. Zatažením nitě se vše nařasilo tak úžasně, že z toho vykouklo 5 okvětních plátků, jejichž střed se dal vyzdobit jakýmkoliv způsobem.
Byla jsem z nadcházející práce s holčičkami nadšená, vše jsem jim nastříhala, sešpendlila, navlékla jehlu s nití a dokonce jsem jim i předkreslila čárky na stužce, kudy mají vést jehlu způsobem, jaký jsme už několikrát trénovali. Pro jistotu ještě všem raději opakuji, že jehla se drží "nad hladinou" a palec s ukazováčkem druhé ruky pomáhá jehle vytvářet ze shora ty vlny....."Jo, jo Ivčo". A tak obcházím každou jednu švadlenku a koukám, jak to jde, ještě několikrát zopakuji postup a usedám s pocitem, že nastane ten pohodový okamžik, kdy jehly kmitají po stužce, dívky si vesele povídají a já jsem blažená z té pospolité kreativní činnosti. Okamžik nenastal, bohužel. Netuším, zda nám nebyly hvězdy nakloněny v tvůrčím procesu nebo byly ve škole knedlíky, ale nějak se dětem nedařilo. Stehy byly jako noty na buben (proč jsem tam malovala ty čárky?), nit u pár adeptek několikrát obkroužila stužku, takže se ze snadného zatahování stala složitá nepříjemnost a bylo nutno začít znova (au). Když už bylo po mnoha opravách konečně došito, praskla při zatahování nit (ach ouvej). V tu chvíli jsem toužila po svých pěti klonech, aby se mohli věnovat s láskou a péčí každé krasotince. Leč stále zůstávaly pouze a jenom mé dvě ruce na pět rozbitých květinek a mě se chtělo plakat.
Aby se dívky nešťouraly v nose, zatímco já tam dělám servisní službu, navrhla jsem procvičování krátkého sloupku, který jsme dělali už minule, když jsme sháčkovávali vycpaného hada. Abych předešla další frontě u mého stolu, připravila jsem dívkám první dvě uháčkované řady po pouhých 5 očkách, aby mohly praktikovat nahazování vlny, její provlékání a spojování oček s tím, že najdu chvilku na to, abych "opravila" ty kytičky. Nevím, co jsem si myslela, že tím vyřeším.....? Ano, opět tu byla známá slova "A jak to mám teď udělat?" nebo "Mě se to tu nějak zacuchalo nebo co!". Takže teď už mi těch klonů chybělo deset. Vůbec netuším, jak jsme zvládli do konce hodiny zkompletovat ty kytky. Holky si musely "nějak" přišít gumičku k zadní části kytky a já jim rychlostí blesku přitavkovala ozdobné středy. Na poslední chvíli ještě pár snímků naší (?) výsledné práce a jedno velké uf s hodinovou procházkou venku, abych tu hodinu vydýchala. Cestou domů jsem si říkala, jestli nejsem na ty děti moc náročná nebo naopak, zda se s touhle generací něco neděje, že házejí flintu do žita dřív, než ji vůbec vezmou do ruky. Před pár lety jsme uháčkovaly s dětmi celý futrál na brýle a zadní steh byl pro ně samozřejmostí. Tak vám nevím, snad nás ten bludný balvan příště už mine.
