Družena Kyselica
Česká klasika, která zasytí. Dříve jídlo prostého lidu, k jehož přípravě bylo dobré mít k dispozici celoročně základní suroviny jako zelí a brambory. Dříve se vstávalo za kuropění a usínalo se soumrakem, mezitím existovala jen celodenní práce venku, a na to lidé potřebovali sílu. Tu našli právě v zelňačce, kterou snídali, obědvali i večeřeli. Někdo zná tuto polévku pod názvem "kyselica", jejíž původ je z Valašska. Smetana se začala přidávat až mnohem později a klobása byla už vysloveným luxusem, který si my dopřáváme dnes. Tandem starších dětí měl před sebou opět náročnější úkol, než jejich mladší kamarádi. Čím dál tím více mají děti v mé kuchyni větší prostor pro vlastní vyjádření a samostatnost. Už jen samotný fakt, že mají připravené všechny suroviny, kuchařské náčiní a další ingredience, jim velmi usnadňuje práci v kroužku, takže jejich jedinou snahou je postupovat podle předem daných pravidel. K tomu jim slouží podrobně popsaný receptář, názorné video před začátkem vaření a můj názorný výklad. Zbytek už je na jejich snaze.
Surovin k zelňačce není mnoho. Brambory prošly loupačkou, krájením, propláchnutím, zalitím horkou vodou se solí a následným vařením pod pokličkou. Co slovo to úkon, se kterým si děti musely samy poradit. Mé dotěrné otázky typu: "Co teď budete dělat s těmi bramborami?" sice přivádělo mnohé do nepříjemných pocitů, ale nakonec jsme je uvařili zdárně doměkka, čímž skončila společná práce a následovaly úkony pro jednotlivce. "Jak to jenom bylo v tom videu.....co dával první do hrnce?....cibuli nebo klobásu?.....a opravdu se nesmaží nasucho...?"Takhle nějak probíhala naše komunikace při vaření. Zjistila jsem, že nikomu nepomůže, když mu budu pořád pomáhat, že nejlepší škola je zažít ten pocit, kdy sám něco tvořím. A že je to ze začátku neohrabané? No a co! Žádný učený z nebe nespadl. Děti v této skupince jsou sice stejně staré, ale jejich zapálení pro vaření má několik úrovní, od netradičně stráveného odpoledne až po vyloženě zapálení pro kuchařské umění, takže tam, kde jeden teprve krájí cibuli, druhý už jí smaží na vařiči. I pro mě je to úžasná škola, jak zharmonizovat hodinu tak, aby měli všichni pocit, že jsou výjimeční.
Naše zelňačka nebyla zrovna dietní, protože jsme smažili na sádle, zalévali ji masovým vývarem a cmrndli do ní i nějakou tu lžíci smetany. (zakysanku jsme vynechali, protože zelí bylo fakt kyselé, i když ho děti poctivě proplachovaly). Při práci jsme si i očuchali koření, vysvětlili jsme si, že červená mletá paprika je tak trochu hysterka, která zhořkne, pokud ji člověk nechá dlouho v horném hrnci a pracovali jsme i s moukou, coby jíškovou složkou. Suma sumárum docela dost práce, když to člověk pak zblajzne během chvilky. Děti měly už takový hlad, že polévku doslova hltaly a ani chleba k tomu nechtěly. Sice je to polévka "prdlavá", ale dle našich předků hutná a posilující. Nedovedu si představit, jak to na tom poli muselo po 3 dávkách vypadat s jejich zažívacím ústrojím.....
