Družena Mikulášovo dobrodružství
Tento článek není dílem, který by vytvořily děti. Je neustále se opakujícím příběhem, v němž si každoročně oblékám šat andělský a s posvátností sobě vlastní beru na sebe roli průvodkyně sv. Mikuláše. Netuším, kolik bývá andělským bytostem let, ale předpokládám, že jim nevadí ten můj lidský. V mém andělském šatníku se již vystřídalo hodně kostýmů, paruk a hábitů vlastní produkce, ne ani tak z rozmarnosti, jako spíše proto, aby mě děti v obci nepoznaly (což je humorné, když s nimi trávím většinu času). Pár let uběhlo jako voda a já své maskovací manévry stáhla na minimum, neboť se stalo veřejným tajemstvím, že Ivča Neumannová "dělá" anděla v kostele. Leč časy se mění a mně do rodiny přišel vnouček Mikulášek, čímž má potřeba mít ho na den D v kostelíčku středokluckém u sebe nabobtnala do velkých rozměrů. Znovu jsem tedy vytáhla těžký kalibr v podobě blond paruky a zahalila své tělo do bílých kožešin.
Do kostela proudily rodinné klany jeden za druhým, mé andělské sestry (mladé, štíhlé a krásné slečny) mi dělaly doprovod. Čertů bylo hodně. Měli vidle, řetězy a vypadali fakt hustě. Vždycky mám velkou potíž rozeznat, kdo se pod tou čertovinou skrývá! Mikuláš přichází důstojně ke kostelu jako poslední a všichni čekáme, až uslyšíme zvonečky dětí, abychom mohli vstoupit do chrámu Páně. Jdu první a každoročně jsem dojatá s knedlíkem v krku. Za mnou kráčí mladší služebnice a jako poslední Mikuláš. Odkládá berlu, bere si do ruky mikrofon a všechny příchozí vítá. Je narváno a já hledám známé tváře. Po ty roky mé služby se zákonitě mění, z malých předškoláčků jsou puberťáci a já si připadám stará. Svůj splín zaháním pohledem na svého vnoučka, dvouletého andílka sedícího tatínkovi na klíně v první řadě. Naše oči se střetnou a já jen pobaveně čtu v jeho očích údiv. Veškerá snaha o utajení babičky je rázem pryč, když vidím, jak se obrací na tátu s prostou otázkou: "Baba???" . Dostává se mu přikývnutí a já mám co dělat, abych udržela vážnou tvář před zraky kostela. Mikulášovo dobrodružství je dokonáno. Dáreček v podobě vlastnoručně vyšívané punčochy si rozbaluje až doma, protože jeho vysoký jmenovec mu tak trochu bere dech. Uvidíme, jak to zvládne za rok a já popřemýšlím, zda nepůjdu už opravdu do andělského důchodu :o))
