Družena Obálková dílnička
Také rádi dostáváte dopisy? Byly doby, kdy list v obálce byl jediným prostředkem, jak poslat někomu slova ve větách. Díky tomu jsem přežila pubertu, když jsem si dopisovala se svými kamarádkami, a pak i vojnu mého milého, kterého odveleli do dáli. Netrpělivě jsem každý den chodila do kaslíku, zda se tam neobjeví obálka. Dnes máme díky mobilům a počítačům jiné možnosti, ale obálky stále fungují. Ve výtvarných potřebách jsou k dispozici dokonce barevné a ve všech velikostech. Jenže koupit si ji umí každý, ale vyrobit už málokdo, a protože s inspirací se má začít od útlého věku, mohly si děti ze středoklucké mateřinky vyrobit svou vlastní originální obálku. Kromě toho, že měla luxusní vlastnoručně vyrobený dekorativní papír, tak měla i neobvyklý tvar. Teda ony byly dvě - jedna ze čtyř koleček a druhá z velkého srdce. A jak by také ne, když to byla dílnička s dárky pro maminku a tatínka.
První překvápko už čekalo na stole. Chvilku visel ve vzduchu obrovský otazník, ale když si mohly děti stříkat pěnu na holení do pečícího plechu, zavládlo nadšení. Vypadalo to jako hustá šlehačka ke svačině, do které jsme cákaly barvičky jako marmeládu. Pak stačilo jen vzít špejli a začít malovat kroužky, osmičky, klikyháky a šmodrchanice. Na tuto parádu přistála bílá čtvrtka, která si cucla pigmentu a po odloupnutí z plechu nabídla nádhernou pastvu pro oči. Po zaschnutí jsme na barevný podklad namalovali čtyři kolečka, vystřihli je, přeložili na polovic a šikovně spojili k sobě tak, že se vytvořila čtvercová základna s okvětními lístky. Dovnitř jsme dali tajné heslo MTR (mám vás ráda), aby měla obálka i obsah.
Pěna zůstala v duhových barvách stále na stole, a tak ji stačilo jen uhladit a kápnout další kontrastní vzorek. Stejným způsobem jsme postupovali i při další práci, jen s tím rozdílem, že jsme si obarvili rub i líc čtvrtky. Po vystřižení velikánského srdce postupovaly děti podle skladů připravených na šabloně, až vytvořily malou obdélníkovou obálku s textem "Maminko a tatínku jsem ráda, že vás mám". Finále pak patřilo růžovým peříčkům, které daly výtvoru noblesní vzhled. To ovšem neplatilo o závěrečné "cochcárně", kdy si děti "hrály" se zbytky barevné pěny a měly ruce jako čuňátka. Ale kdybyste viděli ty jejich šťastné oči, tak byste měli stejně úžasný pocit, jako já, která si tuhle dílničku užívala na plné pecky.