Družena Panenka
První aprílový den byl pro Malovajdou ve znamení změn. Tou první byla skutečnost, že už jsou to fakt velký holky, které nepotřebují, aby je někdo vodil přes ulici, takže šly poprvé k Ivče samy, a zvládly se skvěle! Druhou odlišností byl počet uchazeček, který se tak trochu navýšil a můj přes tři metry dlouhý stůl začal být holčičkám trochu malý. No a tou poslední změnou bylo malování ve stoje. Ne že bych neměla dostatek židliček, ale v tom počtu bychom se tu asi trochu umlátili, obzvláště když už na holky čekalo k vybarvení 7 panenek. Chápejte na papíře, jinak bychom museli s mužem přistavět... Co panenka, to originál. Sice měly všechny stejné tělíčko, ale vlásky každá s jiným účesem. Abychom dostáli pravdivému zevnějšku, museli jsme se chopit tělové barvy. Namíchat takový odstín je opravdu alchymie, a z praxe vím, že skončí většinou sytě růžovou barvou, takže jsme sáhli raději po zakoupené barvě, a to opět akrylové. Já jí říkám "gumová", dobře kryje, je tak trochu voděodolná (a blbě se čistí z oblečení). No tak právě tu jsem nanášela na všechna tělíčka panenek, a to tak dlouho, až bylo vymalováno. Dále jsme pokračovali odstíny pro blondýny, brunety, zrzky a černovlásky a vyzkoušeli si dodržovat při tazích štětcem linie hlavy. A protože byla vrstva barvy celkem hustá, mohly si holčičky ještě naznačit pěšinku či pramínky vlasů opačným koncem štětce.
Jakmile se nám panenky vyhřívaly na sluníčku, přišla řada na výrobu oblečků. Každá z dívek měla na další velké čtvrtce již předmalované šatičky a kabátek pro panenku. Úkolem dnešní hodiny bylo vtisknout jim barvu a vzor. Vybarvovat ale umí každé dítě ze školky a Malovajdy chodí na kroužek proto, aby se přiučily něčemu novému, takže na nás čekala v kelímcích vlastnoručně uvařená škrobová barva. Svým složením připomínala retro škrobení prostěradel, a opravdu se jednalo o 2 lžíce kukuřičného škrobu rozmíchaného v 1 dcl studené vody, vše uvařené v půl litru horké vody až do zhoustnutí. Potom se směs rozdělila do jednotlivých kelímků, přidala se temperová barva a zamíchalo se to. Výsledek byl slizký, mazlavý a úžasně se roztíral po papíře (tedy pokud si směs neuvaříte den předem a ona vám poté zhoustne jako želé). Já tedy svůj úkol splnila, úkolem dětí bylo zvolit si základní barvu šatů a kabátku tak, aby se k sobě hodily. V první fázi jsme tedy nanášeli škrob na papír, nejdříve štětcem, ale potom bylo nejlepší použít vlastní prsty. Kdo moc tlačil, mohl to dělat do nekonečna, ten kdo nechal vrstvu hladkou, měl ji pěkně sytou, a právě do ní se daly vyrývat různými nástroji tahy, kruhy, vlny a obrazce. Sice jsem holčičky upozornila na to, že málokdo nosí na oblečení kytku přes celé břicho, ale bylo to marné. Miniaturní vzory prostě nefrčely.
Práce se škrobovými barvami je na celé odpoledne. Když se vzor nevydaří, stačí přetřít plochu další vrstvou a může se vyrábět jiná látka. Ušité šatičky mohly mít límečky, knoflíčky, kapsičky, pásky, mašle a krajky. Mohly. Leč neměly. Děti to pojaly jako patlací lekci a raději zvolily svůj motiv, než pravidelné otisky z čehokoliv (do barvy se dají nasypat různé materiály, využít razítka, přidávat jiné barvy, volit tenké a silné tahy....) Nevadí, není všem Malovajdám konec. Třeba se to podaří příště. Když měly oblečky (a pozor i botičky) své barvy a vzory, mohli jsme si vystřihnout již zaschlá tělíčka a domalovat panenkám obličej. U toho se bavily všechny, protože výrazy panenek opravdu stály za to. Na stříhání oblečků si museli počkat do příště, protože škrobové barvy ještě nezaschly. To bylo ale otázkou okamžiku, aniž si holky nepřestřihly malé výstupky na oblečení, a tak si mohly své panenky obléknout a odnést domů.
Nedalo mi to, abych holčičkám neukázala svou vlastní panenku, kterou jsem dostala ve třech letech. Jmenuje se Petruška, má na sobě háčkované šatičky od babičky, které jsem nosila ve větší velikosti i já, když mi bylo 5 let. Mrkačka, co chodí i sedí. Myslím, že by mohla mít čestné místo někde v retro muzeu, ale já už teď vím, že ji čeká nový domov někde, kde ji budou mít rádi tak, jako jsem ji měl ráda já.