Pohádkové defilé
Je červen a já sedím u svého počítače, abych dopsala poslední pohádkový příběh Malovajdy. Celý ten školní rok byl o 8 princezničkách z první třídy, které spolu týden co týden zažívaly kouzelné příběhy plné barev a tvůrčí činnosti. Ještě před pár lety jsem končila všechny své kroužky výstavou, kde si rodiče mohly prohlédnout výrobky a výkresy z daného tématu, ať už to bylo v bývalé Kubrově škole, v zahradě mateřské školky nebo u mě na zahradě. Čím jsem starší, tím více šetřím sil, které koncem školního roku všem lektorům rapidně ubývají, právě všemi těmi závěrečnými aktivitami. Nevím, zda je to moudrost nebo lenost, ale v každém případě zanechávám na tomto webu rodičům vždy výstavu elektronickou, kde si mohou listovat kdy chtějí. Občas mě popadne i zhotovení koláže s fotografií. Ale k tomu je potřeba ještě dopsat ten poslední příběh...
Z mé strany byl více než odvážný, neboť jsem zvolila jako výtvarné médium akrylové barvy (takové ty, co dlouho schnou a nejdou vyprat). Tubiček bylo hodně, co barva to radost. Abych holčičky seznámila s tajemstvím "kečupového efektu", vyzkoušely jsme si nejprve nanášení barvy na kočičím obrázku, na kterém bylo načrtnuto lehce písmenko eM, což značilo ouška kočičky. Pomocí stěrky na okno/polevu jsme barvu stáhli směrem dolů, čímž se vytvořilo tělíčko zvířátka. Takto jsme pokračovali ještě 2x a vznikla nám celá kočičí rodinka, zanechaná svému osudu schnoucí na zahradě.
Po těchto zkušenostech jsme už mohli přejít k opravdové práci, neb naším podkladem se stalo opravdové malířské plátno. Sice menších čtvercových rozměrů, ale na tuto techniku dostačující. Úkolem dětí bylo na horní třetinu plochy z tubiček vymačkat nepatrné množství barvy, coby různobarevných teček. Ač si byli všichni vědomi již zmíněného "kečupového efektu", přesto jsme se nevyhnuli nežádoucím "kydancům". A tak měl lavor s vodou pohotovost! To nejlepší však přišlo potom. Jakmile si dívky vzaly do ruky stěrky a hrnuly své čárky směrem dolů, vznikaly krásné vertikální linie. Kdo chtěl, zvolil slalomový tah. Tím ale veškerá legrace skončila, alespoň pro mě, neboť v jednu chvíli drželo několik dívek v ruce stěrky s nahromaděnou barvou nebezpečně na konci stolu, v blízkosti svých zástěrek. V tu chvíli jsem podlehla náhlému nápadu, nechat děti zbytkem toho nahromaděného barviva domalovat hrany plátna, a to přímo prsty, což vedlo k neuvěřitelné směsici na pracovním stole, vyskytujícího se uprostřed obývajícího pokoje. Tím ovšem naše dobrodružství neskončilo, neboť večer se mi ptal manžel, proč máme šmouhy na bílých záclonách....Inu, co bych pro děti neudělala, že!
A to doslova. Připravila jsem jim ještě lahůdku v podobě princeznovských korunek, každé jinou. Papír nalepený na netkané textilii, jehož vzory byly vyznačeny směsí z tavné pistole. Děti si je mohly během další půlhodinky postříbřit (přitisknutí alobalu na hmotu) a vybarvit. Nakonec se na zahradě k té parádě na hlavě ještě pomalovaly barvičkami na obličej, zatímco já lepila zlaté korunky na jejich zaschlá plátna. Pohádkové defilé se událo na zahrádce a předání placky Malovajdy a Tvořílka před rodiči. I já jsem byla obdarována. Ostatně to jsem zažívala každé úterý v týdnu, kdy náš dům ožil dětskými hlásky, a občas i zpěvem a já si mohla po večerech dělat své výtvarné chvilky pro malé princezny. Bavilo mě to. Takže děkuji.