Družena Postava
V tématu Domov jsme již mnohé namalovali, ale i vytvořili. Jak se pomalu blížil závěr Malovajdy, zbývalo už jen pár možností, kterak si ještě užít tuhle jízdu. Dalo by se říci, že byly naše lekce tematicky shodné s učební látkou Prvouky pro 2.- 3. třídu. A zrovna v jedné takové se děti učily porozumět povoláním svých rodičů nebo mohly začít přemýšlet o tom, kým by chtěly být v dospělosti ony. Úplně vidím ty starší učebnice, kde jsou vymalované prodavačky, zedníci, traktoristé nebo pošťačky. Jenže to bylo (a dalo se to kreslit), jenže dnes je to samý "ajťák" či manažer, takže když jsem dětem oznámila, že budeme malovat povolání svých rodičů, vytřeštily na mě oči a cítily se značně nejistě. Nedivím se jim. A tak jsem musela zaimprovizovat a pojmout hodinu zcela odlišně.
Takový druhák už je schopen vidět svůj svět reálněji, než jeho mladší sourozenec ve školce. Vidí, že hlava není meloun, ruce mají pět prstů a ne tři čárky a nohy jsou dlouhé až na zem (v našem případě až na dolní okraj čtvrtky). Vidí, ale nemají tuto schopnost ukotvenou ve své ruce. K tomu, abychom pochopili svoje tělo a jeho proporce, je potřeba názorné ukázky či modelu. Nejsem sice manekýna, ale na to, abych dětem ukázala, že moje ruka nekončí v oblasti pasu, nýbrž pokračuje až do poloviny stehen, jsem stačila. Naše hodina tedy začala mírným tělocvikem, kdy jsme si protočili všechny klouby v těle, od krku až po kotník. Potom už jen stačilo si představit, že se mezi těmito klouby upínají svaly, které vlastně tvoří postavu člověka. Teď šlo už jen o to, aby ty svaly měly správnou délku, proto jsme si složili človíčka ze samých hlaviček. Ta první byla jedna a opravdu znázorňovala hlavu, další dvě délky hlavy měly vytvořit dojem trupu, zatímco následující tři představovaly dolní končetiny. Sice to trochu zavánělo matematikou a geometrií, ale bez nich se malíři prostě neobešli.
První kresba dítěte vypadá vždycky jako šišatá brambora, později jako koule s očima, následuje něco jako hlavonožec, kterému se postupně prodlužují nohy jako párátka, až se dostanou děti do fáze, kdy postavě nabobtná tělo tak, že ho ty nožky sotva unesou. Někdy kolem školních let se změní končetiny v kvádry, prsty v bambule a celá postava vypadá jako trpaslík v lisu. No a pak přijde dítko na kroužek kreslení a ukáže se mu holá pravda, třeba pomocí dřevěného modelu člověka, jehož klouby jsou ohebné a dá se tak vytvořit různý pohyb těla. Abychom se k tomuto cíli dopracovali, nakreslili jsme si "pomocnou osnovu těla", což znamenalo kruh jako hlavu, linii trupu, od níž vedou další linie končetin (jenž již měly náznaky kloubů mezi sebou), Tuhle hubenou kostřičku jsme obalili (tužkou) svalovinou, aby měla postava vůbec nějaký tvar. Zde jsme se trochu potýkali s délkou a šířkou stehen, ale kdo by očekával zázrak hned při první hodině. Po nějakém tom zkoušení a načrtávání si děti mohly konečně "obtáhnout" celý obrys svalů a vykoukl jim z toho človíček. Poslední co mu chybělo, byly šaty, které se snadno přidaly třeba jen dokreslením výstřihu u krku, širší linií v pase třeba u trička nebo dlouhou sukní přes délku nohou. Pak na řadu přišla guma, která vymazala všechny ty přebytečné čáry pod oblečením a děti mohly přistoupit k finální kresbě tuší. Po jejím zaschnutí přišly na řadu vodovky, kterými děti své postavy oblékly. Ano, postavy. Byly totiž dvě - mamka a taťka. V další hodině jsme jim ještě přimalovali symbolicky předměty, se kterými pracují ve své profesi, abychom učinili prvotnímu záměru za dost. A tak jen doufám, že se alespoň pětina mého snažení uchytne a příště už budou jejich postavičky vypadat jako lidil.
