Družena Pozornost
Milí přátelé, ve svém dalším příběhu do spisovatelského šuplíku bych se ráda zaměřila na téma Pozornosti, jelikož je v současné době (říjen 2020) na vrcholu své slávy. Než se ale pustím do tohoto nelehkého počinu, zkusím se trochu naladit vzpomínkou na své vlastní zkušenosti. Sice si už nevzpomínám, kolik pozornosti jsem vyžadovala jako malé miminko, ale asi ji muselo být hodně. Určitě byly uspokojovány všechny mé batolecí projevy s láskou a péči, určitě jsem byla středem pozornosti celé rodiny kdykoliv jsem udělala něco poprvé a zcela zákonitě jsem si na toto počínání zvykla jako na něco samozřejmého. Jenže čím jsem byla starší, tím více jsem přicházela na to, že dny absolutní pozornosti mého okolí poblednou vždy, když se na obzoru objeví někdo nebo něco jiného, nového, roztomilého. Ať už to byl můj mladší brácha, půjčka na pračku nebo bércové vředy mojí babičky. V podstatě se vždycky našlo něco, co upoutalo pozornost mých rodičů víc, než moje maličkost. Taky vás to tak, coby prvorozeného, štvalo? A také jste si vymýšleli všechny možné i nemožné důvody, jak na sebe upoutat pozornost?
Bohužel rodina nebrala mou honbu za zviditelněním vždy s pochopením, obzvláště v době dospívání jsem musela vynaložit hodně úsilí, aby si doma všimli mé jedinečnosti. Naštěstí přišla doba prvních lásek a má milovaná pozornost měla opět žně. Jak jistě tušíte, neudržela se potvora na první příčce moc dlouho, takže mě zákonitě klesalo sebevědomí od pasu až dolů. A takhle to šlo pořád dokola, sinusoida jak vyšitá. Naučila jsem se s tím žít. Pro mé okolí to ale bylo někdy zatěžkávající období. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že druzí nejsou povinni věnovat mi svůj čas, úsměv nebo přítomnost, když já to očekávám, že naopak já jsem tou, která by měla věnovat svou pozornost jim, aniž by to čekali, což je téma hodné mistra.
Během svého života zaměřujeme pozornost různým směrem, vždy podle svého založení, věku a aktuální situace. Vzpomínám si, jak jsem sbírala obaly od žvýkaček (80.léta minulého století) a jak byly v mém zorném poli jen etikety, které zaměstnávaly veškerou mou pozornost. Ostatní věci, jako školní úkoly a domácí povinnosti šly do háje. Ještě lepší to bylo, když jsem chodila do tanečních. V kýžený den jsem už od rána nemyslela na nic jiného, než co si vezmu na sebe! Na vše ostatní bylo v mé hlavě vyhlášeno embargo. (už se pánové nedivíte dámské logice, že?)
Teprve až teď, v době zrání, si přiznávám, že s pozorností je třeba zacházet v rukavičkách. Představuji si ji jako dámu s úžasným kloboukem, hledící do dálky a vykazující úsměv Mony Lisy. Je zahalena rouškou závoje, takže nikdy dopředu nevím, co si asi tak myslí. Jistě mi dáte za pravdu, že ne všechno je v našem světě báječné, že ne všechno, co přitahuje naši pozornost, nás těší. Jsou dokonce chvíle, kdy musíme zavřít oči a zatnout zuby, abychom ustáli pohled na danou skutečnost, která vyžaduje naši pozornost. A jak zní vesmírné moudro? K ČEMU UPÍNÁME POZORNOST, TAM LIJEME SVOU ENERGII.
Když se zamyslíme nad těmi sedmi slůvky, dojde nám dvojnásobek uvědomění. Jednak to, že máme obrovskou zodpovědnost sami za sebe a za své myšlenky. Ten, kdo "jede na autopilota" a moc nedomýšlí svůj tok myšlenek se pak nemůže divit, když si během své cesty "vycamrá" veškerou svou energii na plytké zbytečnosti, které se odehrávají v našem okolí, ale pokud se jimi budeme donekonečna zaobírat, zjistíme, že už nám nezbývá moc sil na vlastní život. Jsou mezi námi totiž tragédi a strašpytlíci, jejichž pozornost má vyjeté koleje v negativitě a velice se diví, že se jim štěstí vyhýbá. Naproti tomu menšinová skupina dobrodruhů, kteří upínají svou pozornost k tomu, co fakt chtějí, co je povznáší na duchu, mohou prožívat pocity, které většina z nás vidí v romantických komediích. Takže? MÁME SVOBODNOU VOLBU kam směrovat svou pozornost, co si ve své hlavě necháme jako užitečné a s čím se už můžeme rozloučit.
Jenže myšlenky nejsou zboží mající přesné datum spotřeby. Já osobně mám s nimi spojené i emoce. Někdy je jich i na ženskou moc. a to pak lítají talíře. Neznám moc lidí, kteří se dokážou ovládat v každé situaci, ale tak nějak tuším, že by bylo fajn nenechat se emočně čímkoliv ovládat, juknout na to z nadhledu a pak si říci: "Hm, a co jako?" Což přesně znamená NEDÁVAT TOMU POZORNOST.
Každý jeden z nás jsme součástí veškerého toho mumraje, co se ve světě právě odehrává a je nemožné, aby nás to neovlivňovalo. Nejde se zavřít doma a myslet si, že jsme nad tím chaosem vyhráli, už nejde ani strkat hlavu do písku a dělat, že se nic neděje. Jako kdyby někdo otevřel Pandořinu skříňku.....Strach roste jako houby po dešti a s ním i jeho emoce. Je jich tu plno a zalézají nám pod kůži. Ať už jsme na straně PRO nebo PROTI, dáváme TOMU STRACHU SVOU POZORNOST, a tím i svou sílu, energii, čas, víru. Mám o tom svou symbolickou představu, která vypadá jako centrální vysavač = něco jako obludná chobotnice s dlouhými chapadly, která se přisají ke každému, kdo si v sobě nevědomky "vyrábí" strach z různých situací. Tím se té potvoře dostává "živin" a věřte mi, že udělá všechno proto, aby jí ten přísun nikde nevázl a byl stále větší! Je jedno, zda si za mou představou dosadíte černokněžníka, Voldemorta nebo nějakého úřadu, protože všichni fungují na stejném principu. Produkují zlo, manipulují a ovládají ostatní, aby mohla jejich moc růst do nekonečna. Ostatně tohle vidíme v každé druhé pohádce. I Hloupý Honza musel projít peklem, než si vysloužil svou princeznu, aby byli všichni šťastní. No a my to máme teď tak nějak podobně. Říká se ale, že: NIC NETRVÁ VĚČNĚ a NA KONCI TUNELU JE VŽDYCKY SVĚTLO. Takže!!
Abych se dostala k jádru pudla, je nutno a záhodno dát k předchozímu příkladu Pána zla také jeho protějšek. Žijeme přeci v dualitě! Paní Lásky má ve svém království zcela jiné atributy. Rozdává štěstí, zdraví, radost, hojnost....na nikoho nekřičí....dává lidem svobodnou vůli, a lásku bez podmínek. Jak je tedy možné, že jsme v krizi? To jsme už zapomněli na pohádky? Na dobré víly a skřítky, kouzelné kmotřičky, zázračné bylinky, mocné kněžky a třpytivá kouzla? Proč už nedokážeme čarovat se svou vůlí a zapomínáme na své sny? Copak jste nikdy nebyli dětmi? Vždyť to není až zas tak dávno, kdy jste věřili v to dobré.....
Vím.....že to víte, jen jsme asi na pár světelných let usnuli spánkem Růženky. Možná stále čekáme na to, že přijde chrabrý princ a stane se zázrak....Nestane! Znáte přeci tu pohádku O Petru Panovi. On přeci věřil na víly! Chápete? V co věříme, čemu dáváme pozornost, na co stále myslíme s úsměvem na rtech, to se nám děje. Zkuste si, prosím, jen na malou chvilku připustit, že existuje i hezký svět a začněte ho navštěvovat ve chvílích, kdy se vám na bedra nakládají další omezení a povinnosti. To je to pohádkové kouzlo, které překlápí realitu.
Starověký astécký dramatik Aischylos už kolem roku 546 před naším letopočtem vznesl k nebi svou modlitbu smíření, která je stále aktuální: "Bože, dej mi vytrvalost a klid, abych překonal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu a odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu, a dej mi moudrost, abych tyto věci dokázal rozlišit“. Kdybychom si ty tři věty denně alespoň přečetli, možná bychom zjistili, že nemá smysl zaobírat se něčím, co nás nedělá šťastnými a je lepší jít třeba do lesa. Symbolem této doby je totiž obrácení POZORNOSTI K SOBĚ SAMÉMU, hledat svou rovnováhu, hýčkat se, chválit se, být se svou rodinou, starat se o své zdraví a pohodu. Je totiž celkem dost možné, že se začneme dívat na svět jinýma očima, prokoukneme lži a iluze a budeme stát všichni více při sobě. Ono je to totiž to jediné, co nám zbývá.
I když se pomyslné šrouby ve společnosti stále více utahují a schyluje se k závěrečné bouři, nemusí to ještě znamenat konec. My sice neovlivníme to, co se děje, ale nemusíme tomu dávat svou pozornost. nemusíme s tím bojovat. Můžeme ale začít přijímat i jiné, než oficiální názory. Můžeme si připustit myšlenku, že VŠECHNO NENÍ TAKOVÉ, JAKÉ SE ZDÁ BÝT a že v celé téhle hře má svou podstatnou úlohu i Božská Prozřetelnost, která je vždy ve správný čas na správném místě. Věřme tomu a věnujme této myšlence, milí přátelé, svou pozornost a očekávejme s dychtivostí chvíli, ve které po bouři vyjde zase Slunce.
Děkuji všem, kteří se nechali vtáhnout do světa mých myšlenek.
Představuji si, že mají obrovskou moc změnit kolektivní vědomí nás všech k lepším zítřkům. A tak to je :o)