Prasátko otřes se
Nedávno jsme navštívila Muzeum hraček v Ostravě, kde jsem si připadala jako Alenka, která se dostala do svého dětství a zírala na všechny hračky, které měla doma ve svém pokojíčku. Mezi všemi těmi úžasnými exponáty byla i kasička, dnes už těžké retro (viz obrázek). Neodmyslitelně patřila k mé první finanční gramotnosti. Tehdy byli ještě pětníky a desetníky, po jejichž vložení do plastového otvoru se kytička roztočila. Moc ráda jsem ji nechávala točit, abych slyšela cinkat mince dole v zeleném soudečku. Naštěstí šel otevřít, takže jsem měla o zábavu na dlouho vystaráno. S takovým keramickým prasátkem bych tuhle parádu nenadělala. Od tohoto příběhu se pak zrodil i nápad udělat si s dětmi na Malovajdě vlastní pokladničku.
Motivem zůstalo prasátko, ale jeho materiál byl o mnoho pracnější, než jej vysochat z hlíny. My k tomu použili obyčejný novinový papír a disperzní lepidlo. Jenže jak udělat tělíčko čuníka, aby tak opravdu vypadal? Opět pomohl strýček Google a já si jeden víkendový večer zahrála na pouťovou výtvarnici. Ano, nafukovací balónek totiž vytvořil pěkně kulaťoučký trup, jenž byl zakončen krátkým ocáskem uvázaného balónku. Čumáček a nožičky už byla trochu vyšší dívčí, ale není nad recyklační materiály. Pomocí výřezů z plata od vajec jsem hravě vykouzlila 6 čumáčků a 24 nožiček, které jsem pomocí izolepy přilepila k balonku a přitom se modlila, aby to všechno do úterka neprasklo.
Příprava byla opravdu mohutná a já se těšila, jak si to s dětmi užijeme. Jenže přes obec se přehnala jakási chorobná vlna a mě padalo jedno dítko po druhém, jak chodily omluvné esemesky od rodičů. Situace hodna Šalamouna. Všechna prasátka měla být ten den oděna do papírového kabátku, ale celá polovina zůstala nahá, takže jsem musela hodně čarovat, abych vyšla z téhle šlamastiky s hvězdou na čele. Štěstí se na mě usmálo v podobě jedné bývalé žákyně, která ráda vypomohla, a stejně tak jako já, patlala lepidlo po balonku. No a nakonec jsem udělala radost i jedné doma ležící, která neměla alespoň dlouhou chvilku. Ono se totiž nedalo, bez těch polepených balonků, co týden zdobily mé topení v obýváku, dál pokračovat v práci, která spočívala v pomalování tělíčka akrylovými barvami a veselými vzory. Ať už to byl čtyřlístek pro štěstí, lentilkové puntíky, květinky, spirálky, sluníčka....Tohle všechno se dalo malovat silným černým fixem jako omalovánková předloha po celém "žlutém alias slonová kost" prasátku (ano, jiný Balakryl jsem doma neměla).
A tak jsme v další hodině malovali originální pokladničku. Bohužel u některých tvůrkyň nepomohlo ani kouzelné "zvětšovací kouzlo" a jejich symboly měly velikost S, zatímco já požadovala XXL. Náš výtvor měl několik vrstev, které dělaly prasátko bytelnější, takže i ta poslední vrstva byla akrylová, tedy do určité míry i omyvatelná. Nepředpokládala jsem, že si děti natřou vepříka celého, protože by dlouho zasychal, a tak jsem zvolila jen sem tam malůvku, jenže se v průběhu hodiny ukázalo, že to není s tou žlutou ono, takže si děti začaly samy od sebe dobarvovat ten zbytek. Průběžně tedy chodily ke mně jako do krámu s malou paletkou a zadávaly objednávky na požadovanou kombinaci barev, takže jsme ve finále měli prase nejen růžové, ale i modré, lila, černé a v barvě podzimu. Průřez na mince byl pojat jako operace na sále, kdy jsem "skalpelem" nařízla otvor, čímž prasknul balónek uvnitř. Myslím, že o naší hodině věděli i všichni sousedi. O tom, zda budou holčičky střádat korunky až do své svatby nebo zda zůstane pokladnička jen jako rekvizita do dětského pokojíčku, rozhodne jen jedna jejich myšlenka.