Družena Smyčkové hádě
Švadlenky repertoár je pestrý, ať se to týká použitého materiálu, pomůcek nebo nápadů. Jako školačka jsem byla tak trochu samouk s jehlou nebo s háčkem, v pubertě k tomu přibyly jehlice a v dospělosti ještě šicí stroj. Od té doby, co se věnuji kreativitě, se podstatně rozšířila má materiální základna a všeho muselo být 4 - 6 kousků (ještě že bydlíme v domečku). Uchovávat sety jehel není tak prostorově náročné, jako být majitelkou přízí v několika druzích, barvách a gramážích, což je potom na pováženou. Navíc od té doby, co jsem objevila žinylku, jsem úplně ztracená. Nejen že to není žádné úzké šidítko a práce rychleji přibývá, ale navíc ji vyrábí s již vytvořenými očky. Přízi se říká Alize Puffy a ta očka jsou různé velikosti. Časem jsem se v tom zorientovala a zjistila, že se očka dají provlékat vodorovně nebo svisle, ale i šikmo či dvojitě. Prostě zase jeden neprobádaný svět, díky kterému jsem ochotna trávit s vlnou mnoho večerů. A když se mi zase po nějaké době objevila doma skupinka holčiček na Švadlence, velmi ráda jsem zakomponovala tuto činnost i do jejich ručiček.
Něco jiného je sehnat materiál a něco jiného je naučit děti techniku tak, aby jí porozuměly. Na úvod jsem představila různé velikosti příze Puffy a rozdala dívkám ty s největšími očky, aby se lépe orientovaly v tom, které do kterého prostrčit. Ano háčkovali jsme prsty. K tomu jsme si pomohli příběhem s ptáčkem zobáčkem, vytvořeného z palce a ukazováčku pravé ruky, který proletěl prvním očkem "hnízdem", sezobnul "žížalu" (očko na přízí následující) a prostrčil ji zezadu dopředu tak, aby pomyslná "šála" zůstala na rubu. Povytažením se z ní stalo rázem další očko - hnízdo. Nejtěžší na tom všem byl vždycky začátek, takže jsem rotovala kolem stolu a začínala zas a znovu, než se holky rozeběhly a už háčkovaly samy. Ocásek smyčkové příze se tak točil stále v řadě zprava doleva a zleva doprava, a přitom spodní očka vždycky stáhla do sebe očko horní, čímž se vytvořily samostatné svislé sloupky. Zní to fakt složitě, možná to tak i vypadá, ale jakmile je pochopen záměr, jde to jako po másle a většinou to dopadne tak, že se z toho stane momentální ruční závislost, kdy jsou maminky nuceny navštívit galanterii a zakoupit dcerkám nějaké to klubko. Vznikne z toho uháčkované cosi, co připomíná deku. Když se ale smyčky spojí (začátek s koncem), dá se pak takto háčkovat do kruhu. To, zda se zvolí stejný princip nebo provlékání křížem, je už na zručnosti dívek. Ostatně, kde je psáno, že si to nevyzkoušíme v dalším roce.
Je jasné, že tohle všechno není možné zvládnout za jednu hodinu, a protože to holčičky bavilo, vzaly si své hádě domů na dokončení. Ostatně 14 dní je dost dlouhá doba na to, aby mělo tu správnou délku. Délka to byla, ale nikoli v ručním háčkování. Opět se nám vloudil do setkání nějaký školní virus, takže se nám protáhla pauza na celý měsíc. Do té doby člověk zapomene, co dělal, jak to dělal a proč to dělal, takže když jsme se konečně setkaly opět u stolu, měla Švadlenka jednoho maroda, jednu novou zájemkyni, tři nedokončené produkty a jeden někde zapomenutý. Na jednoho lektora mnoho improvizace najednou....Ale když se chce, tak to jde. Takže jsem hopkala od jedné židličky ke druhé a připadala si jako 5 v 1. Nicméně naše ručně uháčkovaná nudle se konečně dočkala výplně (bohužel očka byla větší, než kuličky, takže nám krapet vypadávaly). Tu bylo potřeba "zháčkovat" už opravdovým háčkem a už opravdu vyzkoušet krátký sloupek. Ve výsledku to vypadalo jako obrovská jizva po rozpáraném bříšku, ale záměr byl dosažen. To, že jsme tomu hadovi udělali ještě hlavu už bude námětem dalšího příběhu.
