Družena Smyslů-plný den
Kdybych se vás zeptala, co dává smysl vašemu životu, asi byste chvilku tápali, než by vaše smysly vyhodnotily záludnou otázku. Děti nic takového zkoumat nepotřebují, neb to zcela přirozeně žijí. Dává jim smysl i naprostý nesmysl, což je životní výhra na desátou. A uznejte, že hraní s nesmysly je vzrušující, už jen při samotné představě. Když mi cinkl v hlavě nápad, udělat celodenní program na toto téma, měla jsem jasný úmysl kdy, kde, kdo, co, kolik a proč, což mě absolutně pohltilo a stal se z toho celotýdenní manuál. Rozesláním pozvánek se však daly věci do pohybu a z mých představ (příprav) nezůstal kámen na kameni, takže jsem zažívala počáteční euforie, které vystřídaly živé pochybnosti, až se nakonec všechno tak nějak samo báječně sladilo dohromady, že by to člověk nikdy nevymyslel. Sešla se úžasná skupinka dětí, tak akorát věkem, skoro půl na půl holky, kluci a i ti nejmenší měli k sobě stejně starého parťáka - a to všechno prosím pěkně na úplně tu poslední chvíli. Miluji humor vesmíru!
A cože se mi to honilo hlavou? Věrná své podstatě věčného romantika, fungujícího z převážné většiny pravostranného myšlení, jsem vsadila na prožitek lidských smyslů v hrané podobě. Téma to veskrze praktické, ač ho mnozí berou jako naprostou samozřejmost. Smyslové vnímání světa je automatika, dokud nepřijdeme do styku s nějakou tou jeho dysfunkcí (to pak začneme tomu kterému smyslu věnovat více pozornosti, ať už v podobě logopedie nebo brýlí). Plán prožít si den plný chvilek teď a tady se svým zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí má neomezené možnosti co do počtu prožitků, a věřte mi, že vybrat z nich ten pravý pro danou situaci, chce notnou dávku empatie a intuice (což je smysl šestý). Když se nad tím zamyslíme, není jednoduché proplouvat životem se všemi vjemy, které nám smysly poskytují, ale rozhodně je to zábava, když si to tak nastavíte. Ale teď už vážně k tomu, co jsme společně zažili:
Děti přišly na osmou, s batůžky na zádech plné svačin, což je vždycky dobrý základ, i když se program uzpůsobil jen na půl dne. Důležitou součástí pro tento malý projekt se stala bytost, kterou mi vesmír přinesl do rodiny, coby spřízněnou duši, mající mnohá nadání. Tím největším je ale láska k dětem a neobyčejná trpělivost, takže se ani nedivím, že je nejen mě s Danielkou tak dobře. V roli pomyslných andělů jsme děti uvedly do příběhu, který se zrodil při jedné mé procházce, kdy jsem našla na trávě několik desítek peříček. Nevím jak pro vás, ale pro mě je to jednoznačná zpráva, že jich mám kolem sebe velký počet, a že by bylo dobré se o ten houf podělit se stejně naladěnými dětmi. Můj dům je jich totiž plný, takže proč neudělat něco "nesmyslného". Tím, že si budeme s dětmi hrát, uděláme andělům tu největší radost, a oni pak mohou odměnit děti svým poselstvím - třeba na dětských kartičkách nebo barvou svého peříčka. K tomuto účelu jsme si "my velké holky" pořídily i speciální oděv, aby na něj mohly děti malovat před každým novým smyslem svůj obrázek.
První smysl si vzal na starost anděl Slyšení, a zadal nám naslouchání hlasu tamburíny (co různý počet úderů, to jiný pohyb tělem), který pak vystřídal poslech vážné hudby (kde naopak děti při každém cinknutí musely hodil fazolku do kelímku). S Danielkou jsme si i zazpívaly, abychom (se) nejen slyšeli, ale zapojili i logiku při tleskání. Ještě před svačinou měly děti ve svým sáčcích už první korálky, peříčka a kartičky.
Druhý smysl pojal anděl Vidění z trochu jiného soudku a nabídl dětem několik uvědomění, co všechno vlastně může človíček vidět. Vyzkoušeli jsme si vidět TVAR (a hledat puzzle základních tvarů v prostoru), poznali jsme BARVU na záludném papíře, (kde mělo např. slovo červená modrou barvu), byli jsme svědky kterak se barva rozpouští jedna v druhé a jak díky přiložení igelitu mění podobu při výtvarničení a nakonec si zahráli na kouzelníky, když jsme hypnotizovali naši vlajku v černo-žluto-zelené barvě, aby nám pak na bílé ploše vytanuly její národní barvy. Vidět ZMĚNU, bylo další alfou a omegou přítomného okamžiku, ve kterém děti z několika předmětů měly určit ten, který se schoval pod mísu. Abychom dostáli ještě úkolu vidět i POHYB, zahráli jsme si pantomimu na povolání. Třešničkou na zrakovém dortu pak byl vynález divadelního kukátka, lupy a kaleidoskopu, který završil zrakový prožitek. Při desítce malých človíčků se rázem proměnil obytný prostor v barevnou směsici všech možných tvarů, velikostí, kontrastů a rozdílů, což byl jasný signál k tomu, abychom šli ven (ač předpověď hlásala trvalý déšť, nad námi ani kapka a dokonce svítilo i sluníčko - asi proto, že jsme měli kolem sebe tolik malých andílků)
Krátce po desáté hodině jsme vstoupili do blízkého hájku, který je v mnohém ohledu kouzelný. Děti čekala Hmatová stezka, mající záhadně poschovávaná čísla obsahující úkoly třetího anděla Cítění. Mít cit pro věc se v životě vždycky hodí a doteků není nikdy dost. Těmi jsme také začali (děti vytvořily z dvojic špalír, kterým procházel jeden po druhém coby autíčko v myčce, takže jsme imitovali svými dlaněmi mytí, mydlení, leštění a sušení). U dalších zastávek zažily děti, jaké je to číst slepecké písmenko nebo se masírovat v kruhu pěnovým míčkem či napsat své jméno pastelkou z přírody. Ovšem to nejlepší přišlo asi tak v půlce cesty, kdy si všechny děti zavázaly oči šátky a zahrály si na teploměr. Předcházela tomu však průprava, kdy u každého pocitu horka, chladu, větru či pohlazení měly vykonat určitý pohyb. (Zde bych ráda podotkla, že na papíře vypadá tento nápad naprosto jinak, než nabídla zkušenost. I když se to ve dvou lépe táhne, nestačily nám ruce, abychom dětem navodily ty správné pocity přes lití teplé vody z termosky, chlazení díky mrazící destičce, mávání vějířem a šimrání peříčky, navíc, když se vám do toho pletou věci ze dvou košů propriet a na zemi je spousta klacků :o)))
Druhou polovinu našeho lesního dobrodružství zaplnily hmatové sklenice (zavařovačky polepené filcem a naplněné přírodním materiálem). Děti měly úžasné výrazy při vsouvání ručky dovnitř, obzvláště když tam narazily na vodu nebo mokrou hlínu. Na další zastávce se stal hmat trochu osobní záležitostí, (to když se jedinec vystavil citům ostatních a zažíval příjemné a nepříjemné pocity z pohlazení, objetí či pusy, ale i štípance a dokonce i facky :o) - k tomuto účelu posloužily papírové obličeje, kterými dotyčný dal najevo svůj postoj. Bylo mi dáno si tento úkol prožít na vlastní kůži a projevy dětí šly až do stavů mé blaženosti. Aby ale ani Danielka nepřišla zkrátka, vyzkoušela i ona jiný druh hmatové zábavy (to když na ní děti hledaly poslepu navěšené kolíčky). V proběhu celé stezky dostávaly děti za každý splněný úkol své odměny, (což byla logistika největší, obzvláště když sbíráte po cestě pohozené šátky a bundy, použité rekvizity a kontrolujete zda se někomu nechce čůrat nebo mu není zima, aniž byste ztratili přehled o čase a vlastních potřebách). Ale velké finále přeci jen došlo k cíli, stejně tak jako všechny naše děti a věci. Čekala nás slavná Kimova hra (aneb hledání zavěšených věcí na provaze mezi stromy, a to poslepu). Vzrušující na tom bylo, že tuhle část si musel každý prožít sám (jen malé děti šly v doprovodu starších). Zatímco si první odvážlivci v leteckých brýlích tříbily své smysly, my ostatní jsme si rozprostřeli v lese velký ubrus a na něm si začali tvořit z keramické hlíny své lesní bytosti. Zavládla naprostá spokojenost a pohoda. Hlína kolem klacíků, hlína jako vzor na stromě, hlína obalená listím, hlína na podrážce u bot. Prostě hlína. Ti, kdož ještě neměli dost, si mohli na kůži nanést něco barviček nebo si zasoutěžit v procvičování jemné motoriky (zapíchávání špendlíků levou rukou do brambory).
Z lesa jsem vycházeli něco po poledni za svitu slunce, které jsme zřejmě měli i v duši. Jen nás už trochu trápil hlad a časová tíseň, neb nebylo učiněno za dosti všem zamýšleným smyslům. Takže mezi tím, co někteří obědvali a druzí si domalovávali svůj výkres, si zbytek užil ještě anděla Vůni a jeho pexeso (vatová kolečka s éterickými olejíčky). Škoda, že nám andělé nedokázali natáhnout čas, abychom měli více klidu na rozdělení odměn a domalování dalších smyslů na naše bílá trička. Jelikož ale celé dopoledne bylo tak trochu ve stylu plynutí, nechali jsme ho vládnout dál, takže si děti (nebo možná i rodiče) ta peříčka navážou na svůj andělský amulet až doma. Ti, kteří zůstali i na krátkou odpolední část programu si ještě užili pár úkolů od anděla Chuti (malování a hádání potravin, posílání donuta - brčky či kruhem).
Když jsme pak s Danielkou hodnotily prožitou akci, shodly jsme se na tom, že všechny ty titěrné přípravy, spousta času a energie stála za to, že se nám dostalo přemíry krásných chvil, vzácných vzpomínek na děti, které nám prozářily den svými úsměvy a štěstím. Tohle je bonus, který dokresluje známý vesmírný zákon, že všechno, co ze sebe člověk vydá, to se mu stonásobně vrátí zpět. Děkujeme všem rodičům, kteří nám svěřily své ratolesti a děkujeme všem dětem, že s námi do toho šly. A vězte, že není všem našim nápadům konec a že se smysly se dá tvořit donekonečna. Těšíme se na další podobnou výpravu. Ivča a Danča od Neumannů
NAPIŠTE NÁM DO KOMENTÁŘŮ, CO SE DĚTEM NEJVÍCE LÍBILO. Děkujeme.