Družena Suma sumárum kroužkum
Suma sumárum aneb co školní rok 2019 - 2020 dal a vzal. Dalo by se říci, že krom období s Covidem to byly jednoznačně samé plusy neb pohádkové téma, které tento rok doprovázelo, bylo šťastné. A to jak pro děti, tak pro mě. Ti, kdož občas čtete mé články na Blogu už víte, že jsem si od mala přála být princeznou (jakože být jí v pracovním procesu :o). Ač měl osud se mnou jiné plány, svého snu jsme se nikdy nevzdala. Tak trochu se zuby nehty držím představy, že bez světa fantazie by byl život neskutečně prázdný. Snad proto mé kroky stále směřují k dětem, a to už od doby, kdy se mnou přestala cloumat puberta. V jejich přítomnosti prostě nemohu být jimi neinspirována a stále mě to poňouká "něco" pro ně dělat. Když jsem si konečně zrealizovala svůj sen o holčičce Malovajdě a klukovi Tvořílkovi, zvedla se tvořivá vlna Tsunami a vyhoupla mě i děti do jiných dimenzí. Když se zpětně dívám do svého diáře, kolik tvořivých setkání prošlo mýma rukama, dostávám se ke dvou stovkám. To číslo samo o sobě nic neznamená, ale každé jedno z nich je plné barevných ploch, hravého šmudlání, smíchu z dětských hlášek a nezapomenutelných okamžiků.
Když si představíte mou práci - nepráci, můžete dojít k názoru, že to vlastně nemá smysl, že to jsou jen takové šmáraniny a lepeniny, které si děti během kroužku vytvoří, pak to strčí (v ideálním případě) do aktovky, doma s tím někam lupnou a na konci roku marně hledají něco, co by se dalo použít ve slušivém formátu na výstavu. Z pozice lektora to pak může být ztracený čas, spousta materiálu, který zabírá dvě místnosti v rodinném domě a přípravy tak nějak pro kočku. Ano, to vše může být pravda, ale jen z jednoho úhlu pohledu (který jsem si na chvilku také sama prožila), ale pak jsem vkročila do neprobádaného zákoutí v mé hlavě, kde se z čistajasna objevila myšlenka, říkající že i když je všechno pomíjivé, přesto je to pro daný přítomný okamžik velice důležité. Tuto bohulibou informaci mi pak potvrdil i dokument o tibetských lámech, kteří hodiny a hodiny trpělivě zrnko po zrnku tvořili barevné pískové mandaly o rozměrech obýváku, a pak je s klidným srdcem a svatým úsměvem zametli na jednu hromadu a písek vrátili Zemi. Wau! Byla jsem doma! A tak jsem šťastná, že mohu tvořit jen tak na Zdař Bůh, a nechat si na každé hodině zhmotnit nějaký ten tvořivý nápad (i když nemusí být zákonitě můj vlastní). Dává mi to daleko větší smysl, než vypisovat má dáti dal do deníku, který pak trčí několik let v temném archívu státní banky.
To, co vzniklo během jednoho roku je nádherné. Kroužky se rozrostly o další mé imaginární kamarády - Kuchařinku, Vařílka a Švadlenku (a myslím, že ještě není jejich počet konečný :o). Jelikož nám tuto pohádkovou jízdu přerušil virus Cé, který dal mat naší pravidelné výstavě na konci roku, rozhodla jsem se pro její elektronickou verzi, kterou si můžete právě na této stránce prohlédnout. Kdo bude chtít, může mi zaslat fotografii vybraných vlastnoručních kousků z letošního školního roku (možno i s aktérem Malovajdy, Tvořílka a Švadlenky), abychom tak učinili výstavě za dosti. Tím pohádkové téma končí a vy se můžete těšit nejen na Prázdninové dílny, ale i na téma dalšího školního roku s názvem SVĚT KOLEM NÁS
KRÁSNÉ PRÁZDNINY MALÝM I VELKÝM DĚTEM PŘEJE S LÁSKOU IVČA