Družena Sušenkové žužu
Poslední hodina vaření se vždycky odehrává na přelomu května a června, kdy je počasí veskrze již letní a tím pádem i recepty mají tak trochu prázdninový nádech. Za mých dětských let to byly táboráky se špekáčky, současné děti si opékají Marschmallows. Jednu dobu jsem na nich docela ujížděla, ale když jsem si přečetla, kolik mají v sobě cukru, rychle jsem od této pochutiny opustila. Co mě ale nadchlo, byl domácí recept na výrobu těchto nadýchaných cukrovinek, který jsem nejen sama vyzkoušela, ale naučila ho už několik skupinek dětí. Je nasnadě, že mému záměru nemohla uniknout ani současná parta na Vařílkovi, která si navíc přála zakomponovat žužu do sušenek, a jak jinak, než domácích.
Ty přišly na řadu jako první a každá z dívek si je sama navážila, zpracovala a upekla. Část mouky jsme zaměnili za vločky a část nahradili semínky. To, co hmotu spojovalo bylo máslo a vejce. Zbytek už byl na šikovnosti kuchařek. Nejhorší bylo dát pak pracovní plochu do původního stavu, abychom mohli pokračovat v další práci, ale že by se holky nějak samy hrnuly do umývání nádobí (když mají doma myčku), to zrovna nee. Snad jen touha po výrobě vlastního žužu je donutila k výkonu, jinak bychom uklízeli kuchyň ještě dneska. Na receptu nebylo nic složitého, trocha cukrového rozvaru, nabobtnalá želatina a nekonečné šlehání spojených ingrediencí v robotu, které přineslo kýžený výsledek až na úplném závěru, kdy se z bledého blátíčka stala sněhobílá voňavá lepivá hmota, asi tak 3x větší, než na začátku. Tu bylo nutné rozdělit na 4 spravedlivé části do již připravených krabiček vymazaných olejem, ve kterých museli pár hodin tuhnout, aby se poté naolejovaných nožem nakrájeli na kousky patřící do obalené směsi kukuřičného škrobu a moučkového cukru. Nabízené červené potravinářské barvivo, které by udělalo z hmoty růžovou slaďárnu, holky odmítly, stejně tak jako vanilkové aroma. Jak dopadlo domácí finále netuším, ale doufám že přesně tak, jak si holky přály - tedy žužu mezi sušenky. A protože to byla naše úplně poslední hodina, obdarovala jsem adeptky vaření dřevěnou vidličkou s mašlí, aby jim připomněla, že vařit mohou od teď kdykoliv, nejen na hodinách Vařílka.
