Svatá Barča

Psal se rok 300, když se narodila turecká dívka Barborka do rodiny bohatého, leč krutého otce - kupce. Ten křesťany neměl vůbec v lásce, a když zjistil, že si jeho dcera oblíbila Ježíšovo učení, dal jí zavřít do věže a pak jí osobně popravil. Hrůza co? A tak se panna z Nikomédie stala mučednicí. My si ji dnes připomínáme díky pohanskému zvyku trhání větviček třešní, které měly doma ve vodě vykvést do Vánoc jako předzvěst svatby. Barborky byly většinou dívky, které chodily po vsi v bílém rouše od domu k domu, v jedné ruce metličku na zlobivé děti a v druhé košíček s dárky pro ty hodné. Dalo by se říci, že dřív Barča tak trochu o dva dny předběhla sv. Mikuláše. A protože k lidovým tradicím tenhle příběh patří, nechali jsme si ho do hodiny výtvarky s technikou frotáže.

Nepleťme si frotáž s frotýrováním zad ručníkem. Tam vznikne akorát tak efekt zčervenalé kůže. Ovšem když začnete vrstvit na plochu jeden papír za druhým a potom přejedete vzniklé tvary nějakým měkoučkým médiem, vznikne vám z toho základ pro kopírování. A protože znám dětské titěrnosti, co se jednotlivých kousků postavy naší Barči týká, zvolila jsem skládanku z geometrických tvarů. Ty se totiž dobře stříhají, a o to nám také šlo. Kruh nebo elipsa, čtverec či obdélník, trojúhelník a lichoběžník - tvary, které děti sice znají, ale geometrií jsou zatím nepolíbeny, takže v zájmu časového limitu byl šat a končetiny naší mučednice již předem dané a kopírkou rozmnožené. Stříhání nám zabralo nějakou tu chvilku, ale potom už bylo zakládání matrice jen a pouze na dětech. Stejně tak, jako detaily zdobení oděvu, jako knoflíky, kapsy, léga - to záleželo na kreativitě tvůrkyň.

Když byly rozstříhané kousky čtvrtky nalepené na základním papíru, dostaly děti další, který všechnu tu dosavadní práci překryl, aby mohl křídový prášek vytvořit podklad pro naši postavu. Holkám se doslova prášilo od rukou, které měly za chvilku dost umouněný vzhled, protože rozmazávání křídy je prostě pokyn k blbinkám. Spoušť na stole jsme museli uklidit, abychom mohli vůbec pokračovat ve zvýraznění samotné postavy. Děti dostaly do umytých rukou voskovky, jejichž plochou stranou přejížděly po výčnělcích spodního papíru, a to tak, aby se jednotlivě zvolené barvy překrývaly. Tady už bylo zapotřebí opravdu tlačit tzv. na pilu, aby se kontury pořádně probarvily. Na úplný závěr jsem každé jedné Barborce tavkou vtiskla jeden svazeček větviček, aby byla představa pověsti celá.