Družena Televize
Kdo ji dneska nemá? Děti berou monitor jako samozřejmost svého každodenního života, ať už je to mobil, počítač nebo tablet. Nebudu zde popisovat, že za mých dětských časů bylo hitem rádio, a že ti šťastnější měli malou černobílou telku, protože bych si připadala fakt stará :o) Jako další téma z oblasti pohádek jsou právě televizní pořady, které ale musí někdo (jako autor) napsat, aby je posléze mohl někdo zrežírovat a dát hercům prostor pro vyjádření. Pohádkových příběhů je spousta a stále vznikají nové. Když jsem si na toto téma začala s dětmi povídat, zjistila jsem, že to vůbec není pro ně nové, že si samy vymýšlí příběhy a některé dokonce už i píší. My se je rozhodli ztvárnit kreslením.
A tak se v naší hodině výtvarky objevily všechny večerníčkovské pohádky, na které jsem si vzpomněla a našla jejich obrázky na internetu. Většinou to byly pohádkové dvojice, jako Motýl Emanuel a Maková panenka, Bob a Bobek, Bolek a Lolek, Káťa a Škubánek, Rumcajs a Manka, ale také Víla Amálka a Maxipes Fík. Bylo z čeho vybírat. Děti se seznámily s novou technikou, kdy do měkkého polystyrenu (víko od krabiček z restaurace) přes již zmíněnou šablonu vyrývaly tahy postaviček. Destičku (matrici) pak přetřely tiskařskou barvou a obtiskly na již připravené barevné cedulky. Všechno klapalo výborně až do té doby, než jsem pochopila, že jeden tiskařský stolek nestačí pro 6 dětí, co mají po ruce 4 obrázky. Navíc se destičky, mající pravidelný čtvercový tvar, pod dětskou ručkou nůžkami změnily na patvar a mě se chtělo plakat. Hodinu nezachránil ani fakt, že jsem ke spojování destiček vylovila ze své dětské truhly legendární céčka, protože na ně děti neměly trpělivost. Zřejmě se opravdu už musím smířit s tím, že jsem z jiné doby a mám přesměrovat svou pozornost k vyspělých technologiím.
