Družena Trpasličí bojovka
Zima prostě Šikulky miluje! Ať je to na začátku nebo v půlce měsíce, vždycky je bílo, slunečno a božsky. Po malování na sněhu a bobování na pytlích, čekala na Šikulky bojovka se sedmi trpaslíky. Nápad za dukát, jak by řekl šprýmař. Mě osobně v počáteční fázi velmi nadchl, takže jsem s těmito tvory strávila celý večer, abych je mohla v patřičných barvách a se správnými vlastnostmi předvést dětem. Vyzbrojena rekvizitami v batohu, s lékárničkou, termoskou a náhradními rukavicemi, jsem si šla vyzvednout děti ze školky, (samozřejmě patřičně oblečena, aby mi nebyla zima na okružní cestě podél našeho rybníka.) Už v dětské šatně mi došlo, že budu zažívat spíše opačné pocity, protože čím více jsem pomáhala dětem oblékat jejich svršky, tím více jsem je já musela odkládat. Musím uznat, že tahle část není legrace a všechny učitelky mají můj obdiv! Zatímco jsem současně soukala jedno dítko do oteplovaček, druhému říkala, aby nestál na zemi v ponožkách a třetímu odpovídala na dotaz, zda znám jakési modré autíčko, jsem nabyla dojmu, že jsem v té šatně několikrát. Po nějaké době, kdy jsem všem zastrkala trička do pasu, kalhoty přes botky a rukavičky do rukávů, jsem mohla vyjít ven totálně splavená, a to bez bundy a elánu. Bojovka mohla začít.
Za branou školky se děti dozvěděly, že budu mít k ruce pomocnou sílu z řad starších sourozenců, kterou jsem rovnou pasovala na Sněhurku. Jejím úkolem bylo rozesít jednotlivé trpaslíky na stanoviště podle plánku, což bylo něco, co mě opravdu ušetřilo dvojitý průchod cestou. Ještě jsme ani nedošli ke koupališti, když děti uviděly před sebou hromadu sněhu. Docela velkou hromadu sněhu, a v tu chvíli měli trpaslíci, i já, smůlu! Začala jsem tedy zpívat: Hej hou, hej hou a trpaslíci jdou, a zpívají se zvesela hej hou, hej hou....s nadějí, že se děti přidají a my snad dojdeme alespoň na začátek okružní trasy. Po pár vyzváních se mi to podařilo a my, se zpěvem na rtech, pokračovali v chůzi. Tuto část jsme si zkrátili hrou Bomba (děti padaly do sněhu) a kreslením trpasličích domečků stopami ve sněhu.
Naše dětská výprava byla velice dobře viditelná i slyšitelná. O to první se postaraly neónové kužely z měkkého plastu, které nasazené na hlavách dětí vytvořily dokonalou image malých trpaslíků. Pokud se ptáte, jak jsem docílila toho, že jim tento skvost nepadal, tak tím, že jsem použila spínací špendlík k bambulím. Mělo to svůj velký význam, neb na jeho konci se houpal zaslídovaný černobílý obrázek jednoho z trpaslíků. Děti se tedy nejmenovaly Mařenka a Otík, nýbrž Šmudla, Kejchal, Dřímal, Prófa, Štístko, Rejpal a Stydlín. A úkolem nebylo zapamatovat si všechna jména, nýbrž jen to své, což se pak hodilo, když jsme hledali po cestě jejich vybarvené dvojníky. U první zastávky jsme si udělali sněhové koule a trefovali cíl. Samozřejmě, že tím jsem se stala já osobně, neboť nikdo jiný, kromě trpaslíků tam nebyl a Sněhurka byla o 3 zastávky před námi. Schytala jsem to celkem zblízka. Za ohybem u indiánského totemu jsme si zahráli hru na paměť. Krásně se nám k tomu hodily pařezy, na které se děti mohly posadit. Jeden dobrovolník šel na "dveře" (za strom) a jedna dvojice si vyměnila místo, v druhém kole čepice. To už se nám ale Sněhurka ocitla na druhé straně břehu rybníka, takže jsme museli pokročit dále. Další stanoviště bylo u lavičky, kde si děti s kouzelným zrcadlem zlé královny vyzkoušely jazykolamy. Nejlepší byl pokus o 333 stříbrných stříkaček bez obou předních zoubků.
Jak sami čtete, výprava se sedmi trpaslíky v hlubším sněhu byla sice zábavná, leč náročná. Tento fenomén se zcela jasně ukázal přesně v polovině cesty, kdy: jeden měl hlad, druhý cucal sníh, třetí ho měl v botách, čtvrtému padal batoh, pátý se rozhodl vystopovat Sněhurku, šestý už nemohl a sedmý mlčel. S tímhle arzenálem udržet dobrou náladu a bojovkového ducha, byl pro mě celkem oříšek. Už jen samotné zjištění, že jsme vyčerpali skoro všechen časový limit, mě donutil k vyslání SOS směrem nahoru. Pomoc přišla během chvilky v podobě jedné maminky, které skončila práce dřív. A tak jsme si klopítavě razili cestu vpřed, vymýšleli jsme blbinky s lanem a pro jistotu začali i zpívat, abychom udrželi tlupu na hranici únosnosti. Prý to v krizových situacích pomáhá :o)
Podstatné ale bylo, že jsme zvládli najít všech sedm trpaslíků, dojít Sněhurku, přejít lávku přes potok a nikoho neutopit. Poslední úsek cesty, kdy jsem nesla na zádech nejen svůj batoh, ale i jedno robě, mlžily se mi brýle a docházel mi dech, jsem si tak v duchu říkala, jestli jsem vůbec normální, když ve svých letech podnikám zimní bojovky, místo abych pletla doma šály pro důchodce. Tahle myšlenka mi vydržela ještě dlouho poté, co jsem odevzdala mokré a totálně vyřízené děti rodičům. Teprve až někdy druhý den, kdy jsem se z toho vyspala, mi Akce trpaslíci nepřišla tak šílená, ale stejně se budu muset zřejmě více hlídat a dávat si bacha na svou eufórii. Už mi není totiž dvacet :o))))