Vánoce?!

Dnes je 24. září roku 2020 a nebýt zprávy od mé kamarádky, zřejmě bych tento den prožila bez vážnějšího zamyšlení. Obsahem její informace bylo totiž sdělení, že za 3 měsíce přesně jsou Vánoce. Nejsem ten typ člověka, který už od začátku školního roku vymýšlí dárky pro své blízké a vzápětí je během října shání tak, aby je měl už v listopadu zabalené s mašličkami navrch. Mám za sebou pěknou řádku těchto svátků a čím jsem starší, tím více mám dojem, že se můj pohled na ně mění. Samo sebou, že jako dítě jsem je musela milovat, obzvláště proto, že v dobách těžkého socialismu byl Štědrý den opravdu štědrý, neboť se mi plnila má dětská přání v podobě hraček (s nezbytnými "měkouši). Zcela jiný úhel pohledu jsem na ně získala coby tvořivá matka dvou dětí, když jsem pro ně dokázala budovat domeček z krabice od lednice až do tří do rána. Jak děti odrůstaly, usadily se u nás vánoční zvyky, které postupem času tvořily jakousi rodinnou pospolitost a já se v ní usadila též.  Stačilo mi projít se adventní nocí, popíjet zázvorový čaj, poslouchat ticho a těšit se z úsměvů svých blízkých.

Dnes při čtení zprávy (aniž bych o tom sáhodlouze přemýšlela), jsem odpověděla zcela proti tradici, že již nemám  potřebu jí realizovat a z toho jsem odvodila i odhlášení z dávání dárečků mezi přítelkyněmi. Odpověď mě překvapila. Kamarádka byla pro. Možná už jsme opravdu velké holky, co si udělají radost během roku jen tak a nepotřebují k tomu zvonečky a reklamu od října. Když jsem se tak nad tím zamýšlela, dospěla jsem k názoru, že se něco mění v nás lidech.  Doba je jak rozsypané zrcadlo. Jedni se nestačí divit, kam ten svět spěje, druzí už nemají slov, co se to děje a další říkají, že to co se děje, je významné. Člověk by se z toho chaosu i pomátl, když se i to příslovečné stéblo láme a není opory ve věcech, které tak dlouho fungovaly a najednou to nejde.

Už nějakých pár desítek let se moje duše velice ráda prochází mezi andělskými zprávami, vesmírnou symbolikou, esoterickou literaturou a zálibami, které se na základních školách opravdu neučí (škoda!). Není to zájem plytký, zřejmě má se mnou velké plány, aniž bych si jich ze začátku jakkoliv byla vědoma. Znáte to, někdo vám něco řekne, vás to zaujme, pak se po tom začnete ještě více pídit, chvíli se v tom brouzdáte a pak si řeknete: "Aha, už to chápu, proč se mi děje to a to...". No a takovýhle momentů má člověk za život několik. Já je přirovnávám k puzzlům a mám radost, když jich pár sedne na správné místo. Kdyby mi někdo řekl, že budu tohle dělat od té doby, co se narodím, až do svého odchodu, tak si poklepu na čelo. Už jen pouhá představa, že někdo přede mě vysype tunu malých skládaček a řekne, že z toho mám vytvořit svůj vlastní obraz, mě donutí utéci na jinou galaxii. Ještě, že je všechno tak dokonale na tomto světě uspořádáno, a my můžeme plnit své mise, aniž bychom si to uvědomovali.

Někteří z nás jsou ale věční šťouralové a nedají si pokoj, dokud nepřijdou tomu Vesmíru na kloub. Takoví lidé se nespokojí s tím, co je jim nabízeno zvenčí, oni si hledají vlastní cestu skrze své niterné pocity (i kdyby si u toho měli natlouct pusu). Společnost tyhle snílky moc nemusí. Znáte to: produktivita, efektivita, modernizace....tohle oni nechápou. Oni cítí zvuk, slyší obraz, vidí vůně - to už není ani vyšší dívčí. Svět se jim smál, neměli svaly, ale jeden jim tloukl více, než ostatním, protože žili skrze srdce. Jaká bláhovost v dřívějších dobách že? Svět se ale mění a s ním i my lidé (tedy alespoň někteří). Hodnota soucitu nabývá na významu, úsměv v Covid době je k nezaplacení a  fluidum  těch tichých fantastů má pro nás pro všechny efekt zázraku. Kam přijdou, tam je najednou více světla, harmonie a lásky, i když mají na sobě nemoderní ohoz.

Proč tohle píšu právě ve spojení s hektickými svátky koncem roku? Protože s tou dopolední esemeskou se mojí hlavou přehnalo stádo myšlenek, které se dožadovaly mé pozornosti a následného zveřejnění. Přes den se jim nepovedlo prosadit skrze neodkladné práce, ale když nastal klid v našem domě, nedalo se než  jim podlehnout. Tou nehlasitější myšlenkou byl příměr vánočních svátků s přírodou. Už naši moudří předci věděli, že vede jejich život tím správným směrem. Sluneční svit řídil jejich budíček i večerku stejně tak, jako jejich práce v hospodářství.  Jaro si žádalo setby, léto úrody. Měsíce plné života a aktivity, po jejichž vládě přišel podzim se svou sklizní a zásobami na zimu. Doba zklidňování, ztišení. Příroda odpočívala po tom, co vypučené dozrálo a splnilo svůj účel. Je to dokonalá harmonie dávání a přijímání. Ona to dokáže už mnoho tisíců let, ale my lidé jí nevidíme.

Vydáváme svou energii od ledna do prosince už jen tím, že musíme chodit do práce většinu svého dne. Není čas nabrat sil v jeho druhé části, protože je třeba nakoupit, uvařit, napsat s dětmi úkoly a sem tam jít do kina. Víkend na vyvážení energií nestačí, zahrádka volá, prádlo se kupí, garáž není hotová. A tak ukrajujeme ze své každodenní misky čím dál více sil na pouhé přežití z rezerv, které jsou už dávno vyčerpány. Ostatně to nám zrcadlí i naše zadlužená ekonomika a žalostný stav Země. Kde není harmonie, vzniká disharmonie - nevyváženost. A přesto chceme stoupat stále výš, aniž bychom poznali své vlastní hlubiny, neustále hledíme v lepší zítřky, aniž bychom se poučili ze své minulosti. Jak byl řekl někdo moudrý: "Komu není rady, tomu není pomoci". Lidé jsou jako motorové myšky, některé to dotáhly až na krysí závody. Odškrtáváme si vypocené splněné úkoly,  abychom zjistili, že ty, co nás čekají se množí geometrickou řadou. Máme pocit beznaděje a zmaru, už nás ani nebaví čumět na televizi. Ve světě je to jedna jobovka za druhou, nikde ani stopa po nějakém oddechu a radosti.

Nebojte, nebudu pesimistická! Naopak, mám pro vás dobrou zprávu. To dnešní uvědomění je totiž krásná cesta, jak z toho ven. Jednou mi jedna dobrá duše řekla úžasnou informaci: VŠE KOLEM TEBE JE JEN ODRAZEM TVÝCH MYŠLENEK, POKUD SE TI  NELÍBÍ, ZMĚŇ SVŮJ POHLED NA SITUACI. Bác ho! A to jako jak??? Odpověď mi nepřišla hned, musela jsem se k ní prokousat. Ze začátku bylo nejtěžší nezabřednout do nějaké negativní události - do hádky. Naučila jsem se odcházet ven, dokud ze mě ta která emoce nevyprchala. A věřte, že mi hlava šrotovala hodně dlouho! Čím více jsem si uvědomovala, že některé problémy nejsou jenom mé, ulevilo se mi. Začala jsem rozlišovat situace, kdy se rozčílí druhý a kdy se rozčílím já sama. To první pro mě znamenalo rozhodnutí být či nebýt součástí jeho hry, v druhém případě jsem si naordinovala diagnozu retrospekce, dokud jsem nepřišla na to, co mi tím chtěl druhý vzkázat a kde já sama mám nějaký auvejs bod.  S tímhle výcvikem vám při hádkách jen škubou koutky, zatímco si pomyslně sedíte nad celou tou situací a ještě do ní posíláte myšlenkou spoustu lásky.

K tomuhle excelentnímu vystoupení nedojdete za týden. Rozhodně ne, pokud máte našlapaný kalendář akcemi všeho druhu, spíte pár hodin a nicnedělání považujete za hřích. Zimní období pro vás znamená zvýšení výkonů, ať už to jsou roční uzávěrky nebo adventní maraton s alpskou lyžovačkou. Když nás ve škole učili o jarní a podzimní rovnodennosti, viděla jsem v tom dokonalost. Stejně dlouhý den i noc byla pro mě uklidňující představa složení zbraní, doba klidu a míru. Každý má stejně, nikdo si nezávidí. Naproti tomu slunovraty mi přišly jako představení protikladů horkého léta a chladné zimy, ač každé má své vlastní kouzlo. V současné době jdeme cestou od zarovnání k jednomu z extrému - jdeme do Temnoty, kdy Slunce svítí krátce a málo, světla ubývá a nám lidem nezbývá, než ho hledat jinde. Někdo si zapne televizi, jiný zapálí svíčku, ale o tom to není. Mám takový dojem, že správné pojetí tohoto období je nechat zazářit své vlastní světlo, nikoliv odebírat drahou energii z Čezu.

K tomu, abychom svítili jako vánoční žárovičky je právě potřeba toho střídavého proudu, kdy jsem schopna některé věci přijmout tak jak jsou a zároveň umět dávat, aniž by člověk měl pocit, že ztrácí. Prosvětlit si den o prázdninách nám nečiní takové problémy, protože to za nás dělá příroda. Všude je světlo, teplo, všechno voní a svět je k zulíbání. Stejné je to i se zdravím, to se to pak běhá, skáče a miluje, stačí ale pár mráčků na nebi a už máme splín, blbou náladu nebo rovnou deprese. Ty přicházejí pravidelně se sychravým podzimem a vrcholí na Silvestra. To se to pak těžko rozhýbává vlastní dynamo na výrobu pozitivní energie, natož pak pro svět, který leží ve tmě. Pamatujete, jak jsme se jako děti bály, když nám rodiče zhasli v pokojíčku? Najednou ožily všechny stíny a my, se svou bujnou fantazií, měly málem v kalhotech. To se nemění, i když už jsme velké holky a kluci. Ty obavy jsou v nás stále. Nosíme si je v sobě, každý si nějak nevědomě hýčká toho svého démona či kostlivce ve skříni a před druhými dělá, že tam není. Tím se ovšem obírá o vzácná procenta své vlastní energie, takže je pak nucen brát ji jinde. Někdo si to vykřičí, někdo vybílí ledničku, ale na světelnosti mu to stejně nepřidá. To se pak projeví tím, že druhé peskuje, přináší domů katastrofické scénáře nebo upadá do nemoci. Sledováním zpráv se situace ještě zhorší a strach má své žně. Není divu, že se pak po světě potulují bubáci, co straší zmanipulované obyvatelstvo, které není schopno vidět světlo na konci tunelu. "Tak aspoň na ty Vánoce si táto upečeme krocana, ať máme pocit, že žijem".

Už tak nějak tušíte, kam tím mířím? Už jste někdy viděli, že by si strom dělal starosti s tím, jaké kouličky bude mít letos na sobě? Přemýšleli jste někde nad tím, proč je zimní krajina pod sněhem tak tichá, jako kdyby lidem vzkazovala: "Zkuste se alespoň trochu opičit!". A uvědomili jste si někdy, že i tma je v našem životě důležitá? Že se nejde jen vyhřívat na výsluní, ale že je třeba také projít vlastními stíny, aby mohl člověk svítit jak Ježíšek v Betlémě? Já uzž ano a jsem za to vděčná. Proto budou mé letošní Vánoce jiné. Budou více v souladu s přírodou, s její moudrostí a třeba se mi podaří navázat i na moudrost mých předků. Snažím se představit si každého jednoho z nás jako malé sluníčko, které prozáří svůj vlastní život natolik, že mu bude to velké slunko závidět :o) Připravme se na tuhle představu včas, kdy se dny teprve pozvolna začínají zkracovat. Všímejme si více kapek v pavučině, než přibývajících nakažených. Udělejme radost své duši a nechme ji tvořit zbytečnosti a dělat dobré skutky, které se nedají penězi zaplatit. Buďme si navzájem vánočními dárky, zabalme se do těch nejkrásnějších vzorů, nasaďme si do vlasů mašli a připravme se na tu neopakovatelnou chvíli vzrušení a očekávání, kdy vás někdo rozbalí, obejme a přijme právě takové, jací jste, se všemi vašimi dary i chybami. Užijte si Vánoce zcela jiným, dalo by se říci až Božským způsobem. Jsme na prahu Nové doby - zlatého Věku Vodnáře, který právě takové zázraky přináší těm, kteří chtějí prožívat svátky klidu a míru každý den v roce.