Družena Virtuální výstava Malovajdy
Dětské výstavy jsou od toho, aby rodič ohromeně shlédl všechna dílka, které jeho dítě po dobu jednoho školního roku vytvořilo, ať už je to z kroužku keramického, výtvarného nebo kaktusářského. V případě hudebně pohybově laděného dítěte si jistě rád vyslechne na koncertě jeho árie či baletní vystoupení. A ti šťastlivci, kteří mají doma sportovce jistě nevynechají žádný zápas. Konec školního roku je prostě určen k tomu, že se všichni lektoři snaží vcucnout svou celoroční práci na jeden flek a ukázat, jak byli pilní a vložili do své práce srdéčko. Já nejsem výjimkou. I já jsem o pár let dozadu pořádala výstavy, jejichž přípravy mě připravily o bezesné noci (taková poslední mega výstava se odehrála na zahradě mateřské školky s tématem cestování....ráda na ni vzpomínám, ale ještě teď mě z toho bolí ruce). Po covidovém období nemělo smysl cokoliv vystavovat, protože těch odučených hodin bylo tak málo, že to za tu práci nestálo, a tak jsem zkusila virtuální výstavy zde na svém webu. Rodiče jsem tak nezatížila dalším termínem na konci školního roku a já sama se vyhnula celoročnímu skladování dětských výkresů a jejich následnému aranžování. Přeci jen, která babička tohle ještě provozuje, že? Ostatně já si tu vesele vystavuji po každé jedné lekci, ať už se jedná o malování, vaření nebo šití. Skoro 10 let vkládám příběhy z hodin i s fotografiemi, které dokumentují postupy nebo dětskou práci. Sem tam pošlu rodičům odkaz, ale jinak je psaní má dlouholetá záliba. Kroniky jsem psala už jako malá holka, pořídila jsem si tady dokonce i svůj blok "Můj spisovatelský šuplík", kde jsem se vypisovala ze svých traumat nebo se snažila o jiný pohled na život. Dnešním dnem je tento web naditý skoro 700 články.
A mé vzpomínky? Za každého počasí jsem si chodila pro holčičky do družiny a měla tak možnost udělat pár zdravotních kroků pro sebe. S paní družinářkou jsme se staly za tu dobu sehranou dvojkou. Já ve Školské ulici zavolala, že jsem na cestě a ona poslala děti do šatny. Tam se mi holky moc rády schovávaly. Jen co jsme opustili budovu, už se ptaly, co budeme dělat, což jim zůstalo i když už chodily ke mně z družiny samy. Má předsíň byla plná těchto otázek. Vzpomínám i na své přípravy před příchodem dětí, kdy jsem jim připravovala jejich bačkůrky/zástěrky a při jejich odchodu nacházela zapomenuté lahve na pití a různé oblečení. Vzpomínám na děti u jednoho stolu, pro které bylo má)é lektorské slovo "co a jak dělat" nedůležité , ale pak se jim krabatily pusinky, když jim práce nevešla. Vzpomínám na to věčné brebentění, dohady, ale i zpívání při práci. I na závěrečný úklid, na kterém jsem trvala, protože jsme se doma s mužem ještě večer po podlaze stále klouzali. Vzpomínám si na večery, kdy jsem dětem připravovala šablony a vzory, aby lekce plynula a děti stihly svou práci za tu 1,5 hodinu. Vzpomínám na ty krásné zprávy od rodičů, se kterými se tak dobře spolupracovalo a jejichž slova na naší společné skupině dokázala potěšit mou tvořivou duši.
Letošní téma bylo pohodové. Prošla jsem ho s uceleným kolektivem holčiček z druhé třídy, které se mnou absolvovaly i rok loňský. Zjistila jsem, že je příjemné i praktické, když dochází na kroužek jedna věková skupina, navíc ještě z jedné třídy. Je to přesně má oblíbená kategorie. Zkoušela jsem i předškoláky, hlídala mimina, ale děti od 1. - 3 . třídy jsou moje srdcovka. Jednak proto, že "paní učitelka je prostě bůh", ale také proto, že je mohu stále dokola zasvěcovat do základních technik, na které ve škole není prostě čas. Letošní tým Malovajdy měl ve finále 7 dětí, což také není obvyklé, ale já jsem ráda, i když nám bylo v obýváku docela těsno. A to bylo dobře. Díky dětem se náš dům na pár hodin proměnil v jedno tvořivé štěbetající klubíčko, které provětralo naše, již usedlejší manželské spolužití. Člověk si pak rád sedl v klidu do křesla, vychutnával si zase ty čtyři stěny a představoval si, jaký další život mají všechny ty výrobky, které si děti donesly domů. Zda jsou úhledně složené ve veliké obálce s nadpisem Malovajda 2025 nebo zda si žijí svým životem někde v rohu dětského pokoje. Jsem s tím smířená. To, co je důležité je tvorba na mém stole, ta chvíle s představivostí a zručností. Po čase vyprchá i pocit, který u toho výkresu dítě mělo a zůstane jen papír a barvy. Pro někoho je to vzpomínka pečlivě uložená (dodnes mám výkresy svých synů a některé mě stále dojímají), pro někoho další list do sběru. I to je v pořádku. Jsem vděčná, že mám kolem sebe tvořivé děti, hezký vztah s jejich rodiči a dobrý pocit z vykonané práce. Věřím, že i děti si odnáší do života něco, co převyšuje mé kroužky a že je to bude inspirovat do jejich dalšího života. Děkuji za to. S láskou Ivča