Družena Voskové hraní
Já nevím jak vy, ale já mám ke svíčkám, více než-li vřelý vztah. V rodině jsem něco jako svíčková bába, která první co udělá, když přijde domů, tak zapálí svíčku. Je to takový můj rituál rodinného krbu, který neustále udržuji při životě. Svíčky jsou v kurzu ponejvíce v době adventní, a to nejen o nedělích. Když se venku prostě brzy setmí, není nad to sednout si do křesla se zapálenou svíčkou na stole a fascinovaně hledět do jejího plamene. A tak sem si řekla, že si prostě jednu takovou svíčku uděláme v rámci Tvořílkovské hodiny. Po několika adventech jsem našla krabici nedopálených svíček, které jasně volaly po akci, a tak jsem se pustila do svíčkového experimentu. Zjistila jsem, že mám zásobu v několika barvách, takže rozpuštění vosku a následné nalití na pečící papír vytvořilo jakousi ztuhlou kaňku, kterou pak stačilo už jen rozlámat na kousky. Takto vzniklo asi 12 sáčků.
Děti měly možnost použít zakoupenou voskovou drť a vložit takto vzniklé barevné kousky do nádoby, nebo si rozpustit koncentrovanou směs a nalít si ji do povoskovaného kelímku od kávy. Zvítězil barevnější styl. Na stole už čekal vařič a kastrol k tomu určený. Samozřejmě, že všude bylo spoustu novin, abychom neměli z kuchyně voskové království. Děti se seznámily i s výrobou knotu, což byl obyčejný potravinářský provázek, namočený v rozpuštěném vosku a ztuhlý do jedné latě, ale viděly i kupovaný knot zasazený do kovového kulatého plíšku. První co děti čekalo bylo krájení vosku na ještě menší části, aby se lépe rozpouštěl (přeci jenom je lepší, když znají celý proces). Pro dobarvení tekutého vosku se mohly ještě použít starší voskovky, ale to už by bylo moc druhů vosku najednou. Postupně se nám plnily kelímky barevným voskem, knot jsme stabilizovali pomocí dřevěných špachtliček na kávu. No a zatímco nám svíčky tuhly, pustili jsme se ještě do jedné zvláštnosti.
Při hledání vosku v mém sklepním skladu, jsem objevila i polystyrenové koule, které jsem kdysi dávno měla v úmyslu obalit látkou jako patchwork, leč k tomu nedošlo, takže měly děti dost materiálu na výrobu kouličkového zapichovátka. Potřít kouli barvou umí každý, jenže i když je kulatá, umění by bylo placaté. Zase jsem trochu zaexperimentovala a pokusila se do hmoty vyrýt nějaký motiv. Tužkou to šlo ztuha, zato pájkou jedna báseň. Děti si nejdříve nakreslily svůj vzor na kouličku a s mojí pomocí vytavily hlubší rýhy do polystyrenu. Přiznám se, že to chtělo opravdu pevnou ruku, kterou jsem dětem celou dobu držela, jinak bychom měli kouličky skrz naskrz děravé. Naštěstí nebyl v hodině plný počet dětí, takže byl pro novou techniku prostor. Děti poté použily opravdu akrylovou barvu na potření a nezbytné blyštivé sypací třpytky, které zanechaly na mé podlaze sváteční náladu. Na poslední hodině jsme tedy stihly vyrobit dva dárečky. Svíčky jsem sice musela ještě na poslední chvíli znovu dolít, protože se kolem knotu vytvořila hluboká ďoura, ale já věřila, že budou i tak fungovat. Zatím si nikdo neztěžoval.
