Vozový park

Článek z roku 2016, který vznikl při jedné jízdně z tanečních. Pohled jedné rádoby pisatelky na motoristický svět, symbolizující vztahy mezi mužem a ženou. 

Který muž by si nepřál mít poslední model automobilu. Už od dětství zkoumá, jak se točí kolečka, napodobuje zvuk motoru a jezdí si ve svých snech s autem o závod. Je mu to vlastní. Badatel, který místo běhání za holkami, miluje běhání motorových pístů. Když přijde první možnost být vlastníkem čtyřkolového miláčka, odplouvá do ztracena všechno okolní dění, oni nevidí, neslyší, nemají hlad a ocitají se mimo realitu.

Tento báječný mužský svět ženy nechápou. Taková oddanost jednomu kusu plechu, ta naprostá soustředěnost při výměně oleje a co teprve ta náruživost při předjíždění druhého jezdce. Sleduji tu maximální pozornost a ptám se, proč Bůh nevymyslel ženu z dieselovým motorem, proč jí chybí zapalování a spoustu čudlíků, které by se daly ovládat. Dívám se na sebe do zrcadla a připadám si nedokonalá v každém ohledu, protože nejsem 100% spolehlivá, každou chvíli poruchová, omlácená z boků i zepředu, takže se na mě už nedá ani koukat a na uchu mi visí bloček s pokutou za špatné parkování.

Ptám se sama sebe, co mám ještě udělat, aby si mě muž všiml, čím ho mám zaujmout, aby mi dal takovou pozornost, jako věnuje svému vozu. Žárlím na chvíle, kdy jeho miláček bere každoměsíční koupel, závidím tomu kusu plechu všechny dotyky hebkou koženkou s hedvábným krémem proti poškrábání. Okna jeho auta mají víc lesku, než má duše a klakson zřejmě vyhrál první místo Zlatého slavíka, protože má slova zní zřejmě děsně nemelodicky. Ač se snažím udržet si svou figuru ve stylu bohyně a oblékám se jako dvacítka, přesto mají mužovi potahy větší ocenění. Mohu nastoupit do jeho zázraku v modelu od luxusního návrháře, ale jakmile padne na polster jeden jediný drobek z mé svačiny, změní se řidič ve fanatika, bránící každičký kus milimetru jeho miláčka.

Sním o jednom jediném dni, kdy budu mít takovou pozornost, kterou choť věnuje údajům o najetých kilometrech, průměrné spotřebě paliva a rysce od ostřikovače. Přeji si být alespoň sedačkou, abych mohla svého muže více cítit, vnímat jeho teplo a slabé záchvěvy při přejezdu na kočičích hlavách. Toužím s ním zůstat přes noc v dlouhé koloně a dopřát si ten luxus jeho přítomnosti.

Není mi až jasný ten motorový svět. Jako kdyby značka auta byla nálepkou „Jsem super chlap“. Myslím si, že Napoleonův syndrom funguje i v automobilovém průmyslu, a tak ješitný padesátník si pořídí ten největší bourák, aby světu ukázal. A protože soutěživost kvete na každém rohu, tak přeci soused nemůže mít nějakou šunku. Vyrábí se stále dokonalejší a dokonalejší automobily a muži to považují za technickou evoluci. Jenže ten super chlap s tímhle názorem má úplně stejné požadavky na své okolí – od manželky počínaje po svou práci konče. Musí to být docela hoňka splňovat všechna ta kritéria po celý den – být neustále „schopný jízdy na maximum“ a bez dopravních přestupků.

Vedle takového chlapa si ženská musí zákonitě připadat jako na permanentních závodech první kategorie – stále ve střehu, stále nablýskaná, seštelovaná, naolejovaná s přesným vzorkem svých podrážek a pocitem, že když prohraje, tak jí majitel prodá nebo hodí do šrotu. Žádný oddech či relax – nutná údržba od do a makej – včera už bylo pozdě. Tento styl „pánské komunikace“ je fajn v servisu, ale ne ve vztazích.

Pokud muž očekává, že bude mít jeho choť pod sukní 12 koní, plnou nádrž a zaplacenou dálniční známku na 10 let dopředu, tak se velmi mýlí. Kýženého výsledku se nedočká, i kdyby měl za manželku tu největší rohožku na světě. Ne se vším jde totiž zacházet jako s přetočeným tachometrem. Auto je zboží – dnes dokonce spotřební zboží a mužova láska zná má k této zálibě velmi blízko. Škoda jen, že péči o neživé předměty tak šulí.

Je to pro něj příliš složitá mechanika, tak jemná, že se mu nechce nad tím bádat. Moc kliček a závlaček mezilidských vztahů, nelogické převodovky, které si dělají, co chtějí a cestování s takovým ženským vozítkem je prostě šíleně nebezpečná věc. Raději by muži nechali po všech okreskách a dálnicích vyznačit pruhy, které by byly jen pro ženský, aby jim nebránily v jejich řidičském rozletu.

Nemám sílu konkurovat tomuto fenoménu, nechci se stát vítězkou závodu Paříž Dakar ani být dokonalá jako japonský elektromotor. A hlavně už nikdy nechci zažít pocit být srovnávána s něčím takovým, jako je mužovo auto, protože to není originál. Vyrábí se sériově v neosobních halách, na jednotlivé součástky sahá jen další robot a všechno je hotové během jednoho půldne do té doby, než ho nějaký blbec nabourá a skončí na vrakovišti. Nechci být odřená, natož nabouraná a už vůbec se nechci chovat jako robot. Nepřišla jsem na tenhle svět proto, aby mě někdo hodil do stejného šuplíku, který mi nepřísluší. Chci dělat chyby a učit se z nich, chci být nedokonalá a užívat si to, chci zažívat srážku jen s láskou a bourat jen vlastní iluze.

Mám v sobě tolik lásky, že by to naplnilo všechny automobily světa, dokážu prožívat jízdu prosluněným dnem, nechám se hladit teplým vánkem nebo sleduji tančící kapky na předním skle. Auto je pro mě jen nástroj k tomu, abych mohla být spokojená a šťastná. Víc než o pravidelné kontroly se zajímám o to, za jakým dobrodružstvím mě doveze, koho zajímavého při cestě mohu svézt a co mi sdělují poznávací značky aut jedoucích přede mnou. Mé auto má jméno, je to můj přístřešek před nepřízní počasí a dokonalá nákupní taška. Když jedu sama, připadám si tak svobodně a nespoutaně, že by mi to mohli slavní koučové závidět. Můj automobil je pro mě terapeutická místnost, kam si chodím zazpívat, vyplakat nebo se vykřičet. Je to můj prostor pro čtené slovo v rádiu na parkovišti nebo imitace Carusa show.

Tento osobní prostor na čtyřech kolech je jako posvátný chrám, kde mohu být sama sebou, kdy si řadím a kroutím volantem, jak nejlépe umím a nikdo mě při tom neopravuje. Dokážu být myšlenkami na druhé straně zeměkoule při čekání na červenou nebo se modlit v ranní zácpě. Mám úctu k prostředku, který mi pomáhá v čase všechno stihnout, a já jsem za to vděčná. Máme spolu takový zahřívací rituál, kdy ho požádám o bezpečnou jízdu, volné parkování nebo plynulý provoz. Věnuji mu pozornost, jako kdyby bylo živé. Mluvím s ním, děkuji mu za každý šťastný dojezd domů a žehnám ochraně, kterou mám.

Možná nejezdím předpisově, spoustu situací na křižovatkách dávám jen díky milosti shůry, ale jedno vím jistě. Nevozím v zavazadlovém prostoru s sebou zbytečný stres a strach, který mi mužova přítomnost na sedačce spolujezdce vždy zákonitě přináší. Necítím se v tom vůbec dobře a nejhorší na tom je to, že systém jejich sebekontroly zasahoval do mého života natolik, že jsem se bála usmát, plakat nebo říci svůj názor, aniž by to nebylo srovnáváno s manuálem na poslední model známé značky auta.

Pro mě není důležité, kolik obvodů vůz má, jaké je chemické složení nemrznoucí směsi jako spíš kolik hezkých slov při cestě do tanečních uslyším.. Přála bych si, aby každé auto začalo mluvit ke svému majiteli, aby si jeho motor prozpěvoval přání, která v sobě nosí spolujezdci a světla na semaforu mu oznamovaly „stop – tady přibrzdi, tohle tvou ženu nepotěší“ nebo „jeď s ní za hranice všedních dní a buď jejím strážcem“.

Můj svět je ohrožen dokonalostí techniky, přemírou informací a výrokem „nemám čas“. Jsem zraněná do nejhlubšího místa mé duše, když po mě okolí žádá, abych se chovala jako muž, abych tak myslela a žila. Schovávám svou jemnost do chvil, kdy mě neohrožuje soupeření, marně se snažím zvládat situace, které přicházejí zvenčí a má slova, když něco vnímám jinak, padají jako drahocenné perly do břečky nepochopení. Mužský svět, kterému vládne logika, mě žene do propasti beznaděje, že už nikdy nebudu moci být šťastná, že se stanu pro probuzení robotem, kterému byly vypnuty všechny citové obvody. Připadám si jako emočně vykastrovaná, jako kdybych měla prořezané pneumatiky a měla vozit přitom cizince po městě. Cítím se zbavená své přirozenosti, protože mi před očima stále bliká mužův zákaz jakkoliv se projevovat. Je to stejné, jako kdyby mi řekl, abych dojela do Honkongu bez tankování.

Mít nablýskané fáro před barákem a chlubit se jeho nízkou spotřebou je ukázkou osobní nadřazenosti řidiče, který vidí jen sám sebe. Ve všech ostatních vidí blbce, kteří neumí jezdit, neznají předpisy a z nepochopitelných důvodu dělají chyby, obzvláště řídí-li auto žena. Jejich egoismus roste v ručičkou na tachometru. Na city není při té rychlosti vůbec čas. Jenže žena je tvor pocitový – byla stvořena jako vesmírné vozítko do nebe. Škoda, že na to chlapi ještě nepřišli. Kdyby věnovali jen zlomek času místo auta své partnerce, nemuseli by si dokazovat své výkony na silnicích. A přitom by stačilo tak málo. Při tankování benzínu si vzpomenout i na ni nebo při mytí auta přemýšlet, kam si spolu vyrazit. Protože aut má za svůj život muž několik, ale ženu (skutečnou lásku), jen jednu.

Ta bez náležité péče totiž uvadá, nesvítí, nebliká a nejezdí. Nemá svého servismanna, který by ji věnoval svůj čas a pozornost. Připadá si jako stařičký veterán, na který se práší v muzeu a vybírá se na něj snížené vstupné. Taková žena se uzavírá do sebe, do svého nitra, kde se cítí alespoň trochu bezpečně a milovaná. Už se bojí jakkoliv otevřít své srdce, protože vždy, když se tak stane, tak dostane ránu. Ale přesto všechno znova otočí klíčkem a už po několikáté nastartuje svou víru, aby mohla jet vedle svého partnera – po rovné silnici směrem za láskou. Vrže ji karosérie, má prošoupané koberečky a třikrát vyměněnou spojku, ale jede a nezastavuje. Snaží se dohnat toho svého Nicky Laudu, aby mu řekla, že ho miluje.

Snad po dalším kole někde v depu si muž uvědomí, že sice jede v nejlepším voze světa, jede bezchybně a nejrychleji, ale…..jede sám. Možná mu dojde, že mít vedle sebe spolujezdce, který umí řídit svůj život díky intuicí, je ta největší výhra, kterou mohl vůbec kdy získat. Ale přijít si na to musí sám. Do té doby, nechť nechá to nemožné staré fáro jezdit tak, jak umí a jak může. Ať na něj přestane klást tak velké nároky, protože k tomu není uzpůsobené - jede si svých 60km/hod a je šťastné. Ono totiž víc ke své jízdě životem nepotřebuje. Nedá se sice na něj už ani dívat, ale je. A když dojdou tomu supermanovi časem síly, peníze, trpělivost nebo rozum, může si ho klidně stopnout a přisednout, protože to ženské autíčko jezdí (na rozdíl od jeho fára) na lásku.