Družena Jak jsem se učila milovat
Zažívám občas chvíle, které jsou natolik intenzivní, že se potřebují nějakým způsobem projevit. Zasáhnou mou komfortní zónu, otřesou mým fyzičnem, a to pak nezbývá nic jiného, než těmto pocitů dát zelenou. V mém případě je takovým ventilem klofání do klávesnice. Můj příběh z letošních prázdnin je opravdu niterný, ale rozhodla jsem se ho zveřejnit, protože jsem zjistila, že právě ona zranitelnost ukazuje cestu těm, kteří prožívají něco podobného. Mít v takovém případě jakoukoliv podporu, je k nezaplacení. A tak se tedy vydejte po stopách mé lásky nelásky....
Moje maminka vždycky říkala, že jednou napíšu knihu, což znamená, že ji fakt napíšu, protože maminky mají v jistém období vždycky pravdu, a tak mě napadlo, že by ta kniha mohla být právě pro ni. Nebude to sice na román s detektivní zápletkou, ale rozhodně bude o lásce. Téma, které ani po tisíciletí neztratilo nic na své kráse a každý ho ve svém pozemském životě řeší. „Má mě ráda, nemá mě rád“ jsou slova, která prožívá mnoho z nás, ať už jako dítě nebo stařec. Všichni toužíme po jediném, abychom byli milováni bez výhrad a mohli tento cit prožívat i směrem k druhým. Jenže! Kde tuhle lásku vzít, když je svět plný špíny a koupit si ji v krámu nejde?
Otázka, kterou si pokládám už hodně dlouho a možná ještě déle na ni hledám odpověď. Jsem v tomto ohledu urputník obecný, zvláštní čeleď neposedů z rodu minoňů. Zřejmě jsem dostala při narození nějaký zvláštní druh krvinek, které bublají mým krevním řečištěm úplně stejně, jako obíhají planety kolem Slunce. Jsem dítě z hvězd, kde má láska zcela jiné rozměry a pozemšťan by to nazval Rájem. Moje buňky si pamatují, co to znamená skutečně milovat a ví, jak Lásku projevit i jak jí sdílet. V mém hvězdném prostoru je všechno možné a neexistují tu žádná lidská pravidla, jen Boží pravda a vesmírné zákony. Duchovní srdce a jasná mysl jsou tu natolik v souladu, že je zde možné tvořit vše pouhou myšlenkou.
S tímhle zvláštním „vybavením“ jsem se narodila do světa lidí. Všechno to ohromné Světlo, se muselo vejít do miminka vážící 3,65kg a měřící 50 cm. Myslím, že mi bylo tělo hodně těsné, když jsem se poprvé vyloupla na svět. Přišla jsem zcela bezbranná a nevinná. Měla jsem obrovské srdce plné lásky, víru v Boha ve svém nitru a Světlo z hvězd. To bylo všechno. Žádná příručka, kompas ani itinerář nebyl k mání. Vůbec jsem netušila, co mě čeká, byla jsem odkázána na milost a nemilost dvou lidí, kteří se rozhodli mě počít. Možná se dá tenhle můj „výlet“ duše přirovnat k jakési „Škole života“, kterou jsem se rozhodla podstoupit a při výběru učebnic jsem rozhodně nebyla troškař. Záměrně jsem si zvolila prostředí, které mi mělo umožnit překonávat o trochu více překážek, než je na normálního smrtelníka běžné. Pro někoho, kdo tvoří nové galaxie ve vesmíru, by to neměl být problém, ale problém nastává, když k tomu tvoření už nejsou ty správné prostředky. Chybí napojení na Zdroj lásky, a teď holka snaž se sama, jak nejlépe umíš.
Každé miminko, které se narodí, je jako čistý nepopsaný list. Všichni se na něj usmívají, potřebují se dotknout té boží čistoty, rozplývají se v záři jeho očí a koupají v té bezpodmínečné lásce. Zázrak zrození je stejný jako doba zamilovanosti. Trvá jen krátce. Pak přichází to, kvůli čemu jsme sem přišli – uvědomit si kým opravdu jsme. Ani u mě to nebylo jiné. Čím více jsem pobývala ve světě lidí, tím více jsem přejímala jejich vzory a tím více zapomínala na svůj Ráj. Osud si se mnou pohrával jako s vlnami na moři. Stala jsem se součástí lidských her a snažila se jim porozumět. Neměly nic společného s mým vnitřním světem, zato bombardovaly mou mysl nesčetnými příkazy, zákazy a omezením. Byla jsem zmatená a život se pro mě stal nepochopitelný. Ztrácel smysl. Veškerou svou sílu jsem věnovala k tomu, abych zachránila alespoň zbytek svého snu. Boj se pro mě stal životní nutností, abych vůbec přežila.
Tam, kde jsem viděla zoufalství duše, mi byla ukazována faleš. Něco jiného si lidé kolem mě mysleli a něco jiného mi říkali. Tenhle nesoulad byl pro mě tak stresující, že jsem se brzy dostala do své vlastní rozpolcenosti a ztratila tak přehled o tom, kde začínám já a kde končí druzí. Byl to chaos, ve kterém jsem se snažila najít záchytný bod, jenže všude kolem mě byla tma. Připadala jsem si jako krabička sirek. V naději, že někdy uvidím světlo, jsem si ji vyškrtala celou. Chtěla jsem zažehnout druhé v domnění, že mi ukážou správnou cestu, ale nakonec jsem zůstala vyhořelá sama. Velmi často jsem slýchávala povzdechy mého okolí, že se nemám ráda, že si ubližuji a hroutím se do pekel. Trápilo mě, že se ode mě láska odvrátila a já nevěděla JAK se k ní zpět navrátit. Byla jsem zoufalá a nešťastná na duši. Ruku v ruce s tím začalo strádat i mé tělo, protože se všechny mé myšlenky upnuly na vlastní neštěstí. Poslední korunu tomu daly vlastní emoce, které mě začaly ovládat natolik, že jsem se stala pro své okolí ještě více odmítanou. Zůstala jsem sama, bez víry, naděje a lásky.
Vinila jsem svou rodinu za každý můj špatný den jen proto, že jsem přijala roli oběti. Já byla ten chudák, kterého nikdo nechápe. Já byla do morku kosti přesvědčena o tom, že mé štěstí je závislé na tom, kolik práce udělám, kolik lidí učiním šťastných nebo kolik času budu věnovat potřebám druhým. Svou roli jsem hrála dokonale a šla až za hranice svých možností. Vytoužený aplaus se ale nikdy nekonal. Místo síně slávy jsem se stala žebračkou a prodávala svou duši za kousek pohlazení, za kousek lásky.
V době své největší životní zkoušky jsem už byla plná jedů, které se ve mně postupně nastřádaly. Jako nádoba se zkaženým vínem jsem kolem sebe šířila jen vinný zápach a divila se, že můj život nejiskří. Pozemská realita se zcela oddělila od mé duchovní podstaty. Byla jsem vyděděnec, který si sám podřezává vlastní větev. Nevěřila jsem nikomu, natož sobě.
Říká se, že teprve až na úplném dnu se může člověk odrazit k lepším zítřkům. Mé dno bylo hluboké, ale o to větší poklad jsem si tam odtud mohla odnést. Tehdy jsem znovu poznala, že se víra ani naděje ode mě neodvrátily, jen že já sama jsem ztratila víru v samu sebe, a tak cesta k mému znovuzrození mohla začít. V tu chvíli se ke mně svět zase otočil čelem a začal mi pozvolna dávkovat jedno uvědomění za druhým. Nepřicházelo mi však poštou, ale opět přes životní prožitky. Zas a znovu se mi do života opakovaně dostávaly situace, které jsem ještě nepochopila a nepřijala za vlastní. Jenže tentokrát jsem je viděla z jiného úhlu, i když mi nebyly předkládány černé na bílém. Musela jsem znovu začít používat to, na co jsem zapomněla – na čtení mezi řádky, na sílu myšlenky i pohádkovou fantazii, na hravost dítěte a smyslnost ženy, na svého houževnatého Ducha a čistou duši.
Od té doby vidím svět ve dvojím vydání a mám možnost si sama volit, zda nasměruji svou pozornost tomu, co mě činí nešťastnou, nebo dám přednost všemu, u čeho je mi krásně. Pozemská realita se v mém životě snoubí s duchovní moudrostí a obojí je jako jedna boží polévka. Nejdou od sebe už oddělit. Vyzkoušela jsem si na vlastní kůži, že život bez lásky není možný, takže pozemšťan musí (ať chce nebo nechce), zařadit do svého programu i tu část mimozemskou. Na druhou stranu však platí i to, že ani anděl v lidském těle se na Zemi neuplatní, dokud nepřijme pozemské záležitosti. Všechno je o rovnováze. A tak mi vesmír dávkuje spravedlivé porce životních lekcí, které už neberu jako zátěž a rány osudu, ale jako výzvu dostát svému slibu - zůstat věrná sama sobě.
I když mě učili být poslušnou holčičkou, nacházím v sobě jistou nespoutanost, která ze začátku děsila mě a pak i okolí. I když mi vtloukali do hlavy, že musím dodržovat morálku a zákony, objevuji v sobě pocit rebelky na divokém koni. Ač jsem byla krmena přesvědčeními, že si musím lásku či peníze těžce zasloužit, nosím v sobě silné přesvědčení, že nemusím vůbec nic a přesto mohu být milována a žít v hojnosti. I když nenaplňuji představy druhých, jsem šťastná, že už dokážu rozlišovat, co ke mně patří či nepatří. Čím více se odlišuji od ostatních, tím více začínám věřit své jedinečnosti a objevuji své dary.
Otevírá se přede mnou nový svět, kde jen já rozhoduji o tom, jaký bude. Vyměnila jsem podřadnou roli oběti za hlavní roli tvůrce. Rozhodla jsem se, že půjdu cestou lásky, což znamená, že se tak musím i chovat. A to nejen k sobě, ale i k druhým. Všechno začíná u myšlenky, pak následuje slovo nebo čin. Obojí je energie, která dokáže předkreslit můj další život. Je na mě, zda si zhmotním katastrofický scénář nebo přesměruji svou sílu tam, kde to hřeje. Mám-li být mistrem své cesty, pak není možné, abych tuto dovednost vykonávala v prostředí, které je přívětivé, vztahy vyrovnané a emoce v harmonii. Pravý mistr pracuje pouze a jenom v prostředí, které je zamořené strachem a zlem. Jen tam se ukáže, nakolik je jeho vlastní světlo silné. Je vybavený vším a jen na něm záleží, jaké nástroje použije k tomu, aby dokázal zvládnout situaci.
Krásné na tom vše je, že na to není sám. Jeho oddanými pomocníky jsou „pohádkové bytosti“, které střeží jeho záměr a pokud si požádá o pomoc, dostane ji. Je to jako neviditelná vesmírná pošta. Stačí jen věřit, že to tak je a duchovní svět ožívá. Kvete všude tam, kam nemají přístup rozumové důvody a srdce má neomezenou otevírací dobu. To se pak tvoří jedna radost, i když se situace zdá být beznadějnou. Všechno jde, když naleznu klíč od vlastního zámku. Vždycky jsem toužila být princeznou a snila o tom, že mě přijde vysvobodit princ na bílém koni. Realita však byla taková, že jsem si ze svého zámku udělala vlastní vězení, o kterém nikdo neměl ani tušení. Jediný, kdo mě mohl zachránit, jsem byla já sama.
Dnes jsem královnou svého života, i když lidé kolem mě zůstávají stejní. Už se netrápím tím, že mi nevěnují nepřetržitou pozornost, protože mám volné pole působnosti ve své seberealizaci. Neupadám do pocitu viny, když není můj den naplněn samými povinnosti, které čekají v dlouhé frontě na vyřízení. Zůstávám v klidu při emočních výlevech druhých, protože už vím, že nejsem tou, která je má řešit, a nehroutím se pod tíhou televizních zpráv, neboť nic není takové, jaké se zdá být. A tak jsem přestala kritizovat druhé za to, že dělají věci jinak, než já a rozšířil se mi obzor o nové zkušenosti. Opustila jsem staré myšlenkové vzorce, a tím dala prostor k vlastnímu léčení. Zahodila jsem volant, který řídil všechno a všechny (ze strachu, že nebudu mít situaci pod kontrolou) a našla odvahu dát věcem volný průběh. Poznala jsem, že nemusím vynakládat spousty energie a času na to, abych si zasloužila cokoliv, když vím, že jsem maximálně podporována a Bohem milována. Když jsem šťastná já, pak On mi tleská. Tenhle pocit je k nezaplacení, a tak dělám všechno proto, abych mu udělala radost.
Našla jsem smysl svého života. Z lásky zrozena se opět k lásce navracím. Hodlám ji užívat plnými doušky a nakazit tím ostatní. Nechám ji protékat skrz sebe na plné obrátky, aby se mé Nebe sneslo na tuto Zemi a všichni mohli přijít na návštěvu. Můj svět je duhový a třpytí se. Jsou v něm nejen šťastné děti, zamilované páry, tanec i hudba, barvy a krása, ale i pradávná moudrost, tajemná magie přírody a schody až do nebe. Vše je dokonale nedokonalé, poháněné mou vlastní fantazií. Karty se obrací. Dřív snílek, bez pocitu vlastního sebevědomí, který byl stádem většiny zahnán do úzkých, si nyní vyšlapává cestičku do vlastního středu, kde se z ošklivého káčátka stává vznešenou labutí. Pocit, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, se naplňuje.
Už moje babička říkávala, že každý svého štěstí strůjcem. Tehdy mi ale neprozradila, že pokud se kvůli někomu neustále rozčiluji, tak posiluji zlo. Že když neustále někoho kritizuji, dávám svou vlastní energii na špatnou hromádku a že pokud někoho neustále ponižuji a jednám s ním jako s dítětem, tak si nezasloužím úctu druhým ani náhodou. Sama jsem si musela přijít na to, že zákon přitažlivosti je neúprosný. Mám-li v sobě zlobu a nenávist, přitahuji je do svého života jako magnet v podobě zlých lidí nebo negativních situací. Hraji-li falešnou písničku, vždycky se najde falešný hráč, který se přidá, protože vrána k vráně sedá, a podobný podobného hledá právě proto, aby se viděl, aby nahlédl do zrcadla vlastní nevědomosti a řekl si: „Aha, tak tohle být nechci a změním to!“ Jenže tak tomu většinou není, protože je jednodušší ukázat na toho druhého a říci: „On mě nerozumí, on to neumí, on toho není schopen, on za všechno může….“. Prokouknout tenhle blud není jednoduché, ale když jsem už poněkolikáté slyšela větu: „Nepáchej dobro, nikomu tím nepomůžeš a sobě škodíš“, musela jsem si přiznat, že opravdu nemám právo soudit druhé, protože neznám celý jejich životní příběh a úkol duše. Mám-li být šťastná, nemohu obracet zákon přitažlivosti proti sobě.
Jednou jsem byla na místě, kde stála cedule, kde bylo napsáno Víra, Naděje a Láska. Tři slova, která jsou jako trojčata. Tehdy jsem ještě neznala jejich moc. Nevěřila jsem, že je možné, abych se měla báječně, můj život byl naplněný štěstím, zdravím a láskou. Neustále jsem krmila svou hlavu tím, že je všechno špatně. Ze dvou možných variant jsem pokaždé zvolila tu, která obracela život pro mně. Ač jsem toužila po lásce, nevědomě jsem používala její protiklad strach. Neznala jsem sílu myšlenky a denně vyslovovala slova: „To nikdy nedokážeš, jsi neschopná, na to nemáš“. Jaký div, že přesně taková byla i má realita. Když bylo mé sebevědomí na nule, zvyšovala jsem si ho urážením a ponižováním druhých tím, že jsem na ně nahrnula všechny své nezdary.
Dokázala jsem bravurně zmanipulovat své okolí ve svůj vlastní prospěch přes citové vydírání už jen tím, že jsem z komára udělala velblouda a celou situaci zveličila jen proto, aby si mě někdo všiml. Uměla jsem být uražená a tvrdohlavě mlčet tak dlouho, dokud druhý nepřilezl po kolenou nebo nasadit hysterii jako hlavní zbraň svého ega. Svou vlastní válku dobra a zla jsem projížděla na celé čáře, dokud jsem nepřišla na to, že ty dva dohromady nejsou nepřátelé, ale spojenci. Přijmout své vlastní stíny byl další úkol na mé cestě. Musela jsem se naučit ovládat své emoce a přestat reagovat na podněty z okolí, na ataky druhých, povznést se nad kritiku své rodiny a stanovit si hranice, za které mi už nikdo nesmí vlézt. To ale znamenalo najít odvahu říci ostatním „Dost“ nebo vypustit některé lidi a situace ze svého života. A když ani to nestačilo, tak použít přísloví „Na hrubý pytel, hrubá záplata“, protože vysvětlování na dravce prostě neplatí. Oni se budou vždycky snažit stáhnout duši do svých chapadel, aby ji mohli ovládat a zneužívat. Je to tvrdý boj, pokud nechci být jeho součástí, musím vynaložit určité úsilí na změnu vlastního myšlení. Nejsem přeci na světě proto, abych plnila něčí povinnosti, ale převzala zodpovědnost za sebe tím, že si nastavím život jen na příležitost růst a vyvíjet se.
Když jsem si připustila své vlastní chyby, dokázala jsem lépe tolerovat i chyby ostatních, protože všichni jsme v pozici, kdy se něčemu učíme. Jeden od druhého. Čím více vidím chyb na druhých, tím více svých vlastní stínů vlastím. Začnu-li ale poukazovat na dobro v druhých, je to znamení, které říká, že jsem hodna této vlastnosti také já sama. A pokud se přede mě postaví překážka, tak to neznamená, že zařadím zpátečku, ale poplácám se po rameni, že jsem zvládla jednu zkoušku a že jsem dost dobře připravená na to, abych zvládla i tu další.
Ten, kdo dělá z překážky nepřekonatelný problém je jen a pouze náš vlastní mozek, který je plný strachu, a tak vytváří katastrofické scénáře, vystresované situace a neovladatelné emoce. Jediná cesta k tomu, jak ho alespoň na chvilku vypnout, je přesměrovat okamžitě pozornost tam, kde je mi dobře – na šťastnou myšlenku. Je to stejné, jako vyhodit pojistky nebo autopilota z letadla. Tělo uvolní mé napjaté svaly, já se stávám měkčí, mým srdcem může procházet tvořivá síla, která vybízí k zázrakům a dává mi zelenou k probádání svých vlastních darů. Ty se však mohou projevit jen tehdy, pokud vím, na co myslím a dokážu svým myšlenkám poručit. Myšlenka je totiž tvořivá energie a jen já jsem tou, která ji může řídit.
Pokud připustím, že moje víra, mé myšlenky a mé emoce jsou dárečky, díky kterým si mohu splnit svá tajná přání, pak bych si jich asi měla více všímat. A možná nejen to, možná bych měla být za to, že je mám, vděčná a děkovat každému svému „nepříteli“ za to, že se mi zjevil v životě, ať už si tam dosadím svého partnera, co mi pije krev nebo vlastní dítě, vytáčející mé nervy do vrtule. To právě oni ztělesňují mé zarputilé chování nebo dětinské zlozvyky, které si potřebuji uvědomit.
A tak odkládám den za dnem své problémy, strachy a omezení, protože už vypršela jejich záruční lhůta. Nejsou mi k ničemu a jen mi dělají život těžší, protože jsem to dříve dovolila. Stejně tak vyhazuji do koše minulosti všechny lidi, kteří už splnili svůj úkol a nemají mi co nabídnout. Nemilosrdně překračuji všechny, kteří parazitují na mé energii, aniž by projevili úctu třeba jen tím, že řeknou: „Prosím, mohu?“ Už vím, že mám právo projevit samu sebe a nejsem zodpovědná za to, jak to ostatní přijmou. Kdybych se měla hroutit pokaždé, když někoho urazím svým myšlením, tak je ze mě jen torzo hradu. Mojí vizí je však velkolepé království, tak proč bych měla krmit tuhle podvyživenou myšlenku?
Díky schopnosti rozlišovat, co se mnou souzní a co nikoliv, odkrývám vyumělkované úsměvy svých příbuzných, falešná ujištění úřadů či pózy kamarádky, že je všechno happy a free. Neuvěřím šlechetnému chování prodavače, když mi energeticky nevoní nebo vysílá vibrace, při kterých mi tuhnou svaly v těle. Nehodlám mu věnovat ani svou drahocennou energii, ani čas. Nezaslouží si to. Mám se přeci ráda.
Když večer ležím v posteli a procházím svůj prožitý den, skládám ze svých myšlenek seznam, za co jsem vděčná a slovíčkem „Děkuji“ jen dávám vesmíru na vědomí, že si zasloužím druhý den ještě větší dávku lásky a hojnosti. Už nejsem onuce, která nechá sebou vláčet, protože jsem přijala fakt, že láska je něco, čeho jsem se tak moc bála, až jsem v ní přestala věřit. Tímto uvědoměním vstoupila opět do mého života. Přichází s ní i neskutečná síla, která ze mě vytahuje to nejlepší, co ve mně je. I když je můj životopis krátký, nejsem majitelkou titulů a slovo kariéra leží na posledním schodu mých hodnot, přesto jsem královnou. Nosím svou korunu hrdě, protože jsem si své záchranné lano hodila sama (díky Boží vůli v sobě)
Život mě naučil přijímat i své neblahé stránky, protože díky nim se zase mohou učit druzí. A o to jde. Nejsem oddělená ani od lidí, ani od zvířat ani od přírody. Jsem součástí všeho a všech. Mám tudíž obrovskou zodpovědnost za to, zda bude svět veselý nebo smutný už jen tím, zda se směji nebo se mračím. Všechno je energie, která ovlivňuje ostatní. Když použiji svou sílu k tomu, aby moje světlo bylo vidět široko daleko, mohu tím povzbudit ostatní, že tahle cesta je bezpečná, že milovat je bezpečné. Vždyť každý touží po lásce a každý chce být milován, tak proč se to nezačít znovu učit? Škola lásky je tu pro každého a propadnout prostě nelze.
První, komu přeji toto poznání, je právě moje maminka, která ve mně věří. Byla přesvědčená o mé jedinečnosti vždycky, ale já jí to nevěřila. Dnes už jí dávám za pravdu, protože jsem poznala krásu její duše. Je podobná té mé. Potřebuje být svobodná a volná jako pták nad vodní hladinou i jako vítr ve větvoví statných stromů. Její duše je šťastná, když si obleče dětský šat, zaposlouchá se do tónů velkých mistrů nebo nalézá krásu v přírodě. Radost je její jedinou esencí, která dává životu smysl. Oheň, který koluje v jejich žilách, potřebuje mít prostor k divokému tanci, aby zažehl sílu lásky. Všechno ostatní je zbytečné. Tohle jsem přes vlastní zranění nikdy neviděla.
Možná je teď na čase vzdát této ženě hold za odvahu, kterou ve svém životě projevila i za sílu, kterou ze sebe musela vydolovat, aby ustála samu sebe. A zcela jistě je také čas smazat všechna nedorozumění, zalít je notnou dávkou odpuštění a vše zabalit do růžového papíru. Zaslouží si to, protože je to velmi bohatá žena, která obohatila můj život o nespočet situací, díky kterým mohu stoupat ke hvězdám. Podobna jedna druhé jako vejce vejci, přecházíme z bitevního pole na pole porozumění. Už víme, že jsme obě jedinečné a že musíme respektovat své pocity, navzdory všem odlišnostem svého okolí. Ze sokyň jsou přítelkyně, bludný balvan v našich srdcích se rozpadá na kousky a mizí. Už nám nestojí v cestě nic. Můžeme obě vzlétnout ke hvězdám a svítit. A tak prosím za odpuštění, omlouvám se, děkuji a miluji.
Dcera Ivanka