Blog

Můj spisovatelský šuplík

Psaní ve škole mi nikdy moc nešlo. Když jsme měli psát sloh o něčem, co jsem vůbec nechápala, musela jsem si vystačit se sledem opravdu zcela holých vět. Pak přišla doba, kdy jsem měla potřebu dát svým prožitkům nějaký tvar a začala psát chatový deník z rodinných víkendů a prázdnin, kreslila k článečkům obrázky nebo tvořila koláže. V pubertě jsem začala psát Kroniku party, zhotovovala rodinná alba a sem tam napsala veršované přání k narozeninám. Jak šel čas a já se ocitla v roli manželky a matky, na psaní nebyl čas, ale s přibývajícím starostmi a vnitřní nespokojeností jsem začala psát svůj vlastní Deník. Neměl růžové desky a nebásnil o princi na bílém koni, ale nesl v sobě mnoho mých nevyřčených otázek, na které jsem hledala odpovědi. Měl příchuť kyselého dortu, na jehož špici sedí unavená jahoda. Byl odrazem životní etapy, která měla nálepku „komplikovaná“ a já se ji snažila přežít díky sarkasmu a ironii osudu. Netuším, kde se ve mě vzalo tolik nadhledu, když jsem uvnitř plakala. Ale jedno vím zcela jistě. Tímto obdobím započalo mé pisálkování a věrně kopírovalo každý můj výstup nahoru nebo strmý pád dolů. Nemám vůbec žádné znalosti o tom, jak se co má a nemá psát, ale mám v sobě potřebu to dělat. Uklidňuje mě, když mi prsty na klávesnici tančí a já se mohu napojit na proud myšlenek, který přitéká sám od sebe. Dokážu takhle tvořit třeba až do rána. Otevřete-li náhodou tento šuplík, pak jste si zřejmě přišli pro nějaké slovo nebo větu, kterou potřebujete číst. Nelekejte se prvního pohledu na délku článku, ale hledejte mezi řádky to, po čem vaše duše touží. Ta má to dělá už dlouho a moc jí to svědčí.

Vyznání

Mám v sobě tolik lásky a nemohu ji dát, na čele mám vrásky, proč nechceš milovat. Klepu na bránu srdce po velmi dlouhý čas, jen má víra mě vede zaklepat zas a zas. ♥ Mám v sobě tolik lásky, co prohřeje tvůj chlad, toužím po tvé slze, co zažene můj hlad. Nechť vyplaví se záhy střep v srdci Tvém, už nechci křičet […]

Prosinec prosí

„Je prosinec a vrabec prosí, mějte lásku v duších…a listonoš klapky nosí na promrzlých uších…..“ zpívají ve své písni pan Svěrák a Uhlíř. Miluji jejich texty, protože mají pravdu s velkým P. V adventní čas si ráda užívám klidu, který vládne ve ztichlém domě, když je rodina v práci. Společnost mi dělá akorát má kočka domácí, dívajíc se na […]

Dva světy

Jsem jak malé dítě, ač chodím po zemi už celé půl století. Čím větší mám totiž možnost sledovat dětský svět, o to více si přeji, abych měla hodně kamarádů, což je celkem odvážné přání. Ať se totiž podívám na kterýkoliv směr chování malých dětí, tak vidím, jak je autentický, přirozený, přímočarý, pravdivý a tak nevinný, […]

Jak jsem se učila milovat

Zažívám občas chvíle, které jsou natolik intenzivní, že se potřebují nějakým způsobem projevit. Zasáhnou mou komfortní zónu, otřesou mým fyzičnem, a to pak nezbývá nic jiného, než těmto pocitů dát zelenou. V mém případě je takovým ventilem klofání do klávesnice. Můj příběh z letošních prázdnin je opravdu niterný, ale rozhodla jsem se ho zveřejnit, protože […]