Prosinec prosí

„Je prosinec a vrabec prosí, mějte lásku v duších…a listonoš klapky nosí na promrzlých uších…..“ zpívají ve své písni pan Svěrák a Uhlíř. Miluji jejich texty, protože mají pravdu s velkým P.

V adventní čas si ráda užívám klidu, který vládne ve ztichlém domě, když je rodina v práci. Společnost mi dělá akorát má kočka domácí, dívajíc se na zchladlou zahradu v naději, že ty muškáty snad zase pokvetou. V tomto rozpoložení ke mně přichází ten známý pocit spojení mezi papírem a proudem myšlenek, které zachytávají mé prsty na klávesnici.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dostávám se myšlenkami k Vánocům svých dětských let a zkouším do nich vložit vědomí dnešních dní. Byly by jiné? Věděla bych, že tím největším dárkem, který jsem dostala pod stromeček, byli mí rodiče? Poznala bych v kráse svých dětských kukadel, co má moje duše za lubem? Zcela jistě ne, ale právě mi přichází nápad, který dává těmto Vánocům jiný rozměr a říká: „Oživ své dětské radosti a rituály v tento čas“. V tu chvíli se propojuje to, co bylo, s tím, co je. Sice nemáme živého kapra ve vaně, ale s radostí si na Štědrý den napouštím vanu plnou vůně levandule a nechávám v sobě znovu oživovat chvíle, kdy jsem jako malá holka v našem 2+1 musela do koupelny, aby mohl „Ježíšek“ přenést dárečky do obýváku. Mezitím co si dopřávám relax, v kuchyni voní kapr, kterého už tradičně smaží mí synové a já si dovoluji, stejně jako v dětství, obléknout své nejlepší šatičky. Jako desetiletá si pak vychutnávám děsně dlouho rybí polévku, čímž rozčiluji všechny, kteří už dávno dojedli, stejně jako kdysi bráchu, co se nemohl dočkat nadílky.

Co se vlastně změnilo? Někdy mám pocit, že všechno a jindy mi přijde, že vůbec nic. Ale jedním jsem si naprosto jistá. Měním se já. Mění se můj přístup k sobě, naučila jsem se od Vánoc z minulého století vnímat více ty prchavé okamžiky štěstí, více za ně děkovat a hlavně snížit nemožné požadavky na své okolí. Kdyby chtěl někdo zdokumentovat moje očekávání s realitou, musel by mít nadlidské schopnosti, aby to vůbec ustál. Jsem vděčná za tu změnu, která mi dovoluje netlačit na okolí, a tak darovat svobodu té části, která na to už dlouho čeká.

Čas, kdy se tma ujímá své nadvlády a příroda má dovolenou, přímo ukázkově inspiruje k tomu, aby i člověk nalezl v sobě klid a ponořil se do hlubin svých stínů. Asi bych takhle vzletně nikdy nepojmenovala předvánoční chaos, který jsem prožívala dříve, kdy jsem dokázala sedřít ze sebe doslova kůži jenom proto, abych všem ukázala svůj perfekcionalismus pod rouškou obětavé matky, manželky a zaměstnankyně. Na to, abych si uklidila před vlastním prahem, nebyl čas, natož abych si uspořádala své myšlenky, plány a zhodnotila, co život dal a vzal. Netuším, zda je to transformační dobou, ve které žijeme nebo tím, že už mám pár zkušeností za sebou, ale dospěla jsem k bodu, kdy si jeden večer sednu ke kalendáři a fotoalbu s tím, že si ten rok procházím znovu. Možná více s nadhledem, možná i s nějakým tím uvědoměním.

Posouvám se v myšlenkách o dvanáct měsíců dozadu a vzpomínám, jaké byly ty minulé svátky. Zjišťuji, že se vlastně moc neliší, co se reálného obsahu týká, ale zaznamenávám jeden zásadní rozdíl. Ty letošní si více užívala moje malá Ivanka (to jako mé vnitřní já). Sice má tendence se čas od času projevit, ale hned zase zaleze, protože dostane okamžitě „ťafku“ od mých milovaných ve stylu „Mami si trapná“, „To už se nedá ani léčit“ nebo „Prosím tě buď normální!“. Čím jsem starší, tím větší mám potřebu konat jako bych normální nebyla, a co víc, dělá mi to stále větší potěšení. Zřejmě je to právě ta esence, kterou jsem měla objevit, abych mohla fungovat jako spokojenec. Ovšem ustát tyto situace chce notnou dávku odvahy, síly a víry, že je vše naprosto v pořádku, i když okolí v duchu vytáčí číslo do Bohnic.

Přechodové období z pozice „Dokonalá supermanka“ na „Bláznivá flegmatička“ bylo a je náročné na všech frontách. Rodinní příslušníci zaujímali obranná opatření a přátelé nikdy netušili, s kým mají tu čest. Někdy jsem to nevěděla ani já sama a dodnes se divím, že jsme to všichni přežili ve zdraví (myslím tím psychické). Nicméně vývoj jde kupředu nejen v technologiích, ale i v duševním růstu, a tak si říkám, že těch zkoušek bylo už dost nato, abych pochopila, kým ve skutečnosti opravdu jsem a kam vlastně kráčím. Jednoznačně se mi před očima právě objevuje cedule s nápisem „Sebeláska“, což je úspěch přímo excelentní, neb dřív jsem ani netušila, že nějaká taková vůbec existuje, natož abych ji dokázala přečíst (bez brýlí).

Jedno je ale jisté. Rok od roku je to větší a větší změna. Vidím to na chování svých nejbližších. Je jiné, klidnější a laskavější. Sice se musí tento stav občas řádně provětrat vybouřením všech nahromaděných flustrací, které došly svému závěru, ale už je přijímám jako ozdravnou součást života. Jsou dny, kdy mi přijde, že sním. Jsou situace, nad kterými jen otvírám pusu úžasem, že se mi už dějí a jsou chvíle, kdy se zalykám samým štěstím. Hodně dlouho jsem si myslela, že když už se jednou taková věc přihodí, že se pomyslně „přišpendlí na nástěnku“ a zůstane tam napořád. Život mi ale v poslední době velice zřetelně dává najevo, že tomu tak není, takže se zpočátku děsně rozčiluji „Jak to!“, pak si řeknu „Tak jo“ a ve finále se snažím danou situaci prožít do maximálního možného vědomí, kterého jsem právě schopna.  Jsou však také dny, kterým říkám „lektorské“, kdy sama sebe dostávám do stavu, kdy mám „zabedníno“, ego má své dny a já si říkám: „Proč zase já?!“  I když vím, že jsou tyto situace živnou půdou pro mé nejvyšší dobro, přesto vypouštím ze svých úst slova, která zmrznou na rtech, nadále buším pěstičkami do polštáře nebo v ideálním případě zhluboka dýchám.  Po třech dnech mi dojde, proč jsem to potřebovala prožít a pak mám tendence to každému vysvětlovat, což je další kolečko, v mém gordickém uzlíku.

Vracím se zpět do posledních dní roku a rekapituluji. Co jsem se vlastně naučila, když vím, že nejdůležitějším poznáním je vědomí, že jsem boží milované dítko ve futrálku ženské středních let? Jak to ale vnést do života? Mám sice hodně „načteno“, ale stále mi schází praxe. Utěšuji se tím, že ještě není všem dnům konec. O to více se mi dějí věci, které prověřují, zda jsem už výše zmíněnou moudrost opravdu přijala za svou. Připomíná mi to trhání lístků kopretiny….mám se ráda, nemám se ráda….. Hodně dlouho jsem nevěděla, co to slovo vlastně znamená a jediné, co jsem viděla, bylo to, že druzí mi rozhodně neustelou tak, jak já bych si představovala. Štvalo mě to, protože moje představy byly fakt diametrálně (možná spíš dimenzionálně) odlišné. Prostě nebe a dudy.  Mít se ráda ve svých představách „nahoře“ je jiný kafčo, než „tady dole“.  Snad až dnes, po mnoha kurzech, seminářích a webinářích si připouštím, že všechno, co je kolem mě, jsou učebnice, lidé mí učitelé a vůbec nikdo a nic si nemůžu „zarámovat navždy“. V případě, kdy mají moje emoce výbušný charakter, jsem ráda, že je nemusím vlastnit natrvalo, ale chvilky, kdy se mi konečně dostane blaženosti od druhých, chci tyto stavy zafixovat, naložit do lihu a prožívat je pořád do zblbnutí (teda, kdyby to záleželo na mně). Ale protože se tetelím, jenom proto, že to nedělám já, tak mi na ten podfuk velmi rychle přijdou a „típnou“ mě jako cigaretu. Mám ale pro tuto příležitost spolehlivý spínač. Má jméno Miluška. Měsíc od měsíce má silnější signál a vždycky mě nakopne tím správným směrem. Vlastníš? Bude ti bráno! Nedáváš? Nedostaneš! Zcela jasně a jednoduše. Říkám tomu „přechodová zkratka od Matrixu k Vědomí“. Ještě, že nám ji sem poslali :o)

Je pravda, že jsem žárlila na všechny lidičky, co se k sobě chovali krásně, zamilovaně, kteří se ňuchňali a smáli. Bože jak já jsem jim záviděla. O to víc jsem chtěla po svém partnerovi, aby to dělal také. Čím více romantických filmů jsem shlédla, tím větší tlak jsem na něj vyvíjela. „Copak je úplný trouba, že nevidí, jak jsem dokonalá, krásná a úžasná?“ Kdykoliv byla možnost, dávala jsem mu to sežrat, jak je neschopný milovat. Dnes se omlouvám nejen jemu, ale hlavně sobě. Už na střední škole nám paní profesorka češtiny vždycky říkávala: „Blahoslavení chudí duchem….“, což jsem nikdy nechápala. Díky ní si mohu teprve teď uvědomit fakt, že jsem v té době nedokázala vůbec rozpoznat svou duchovní stránku, že jsem vlastně neměla zhola nic, co bych mohla nabídnout, natož aby mi to bylo vráceno. A také se mi více projasňují slova „Jsi ve všem“, které vlastně neustále odpovídají na otázku „Kdo vlastně jsem?“.

Zřejmě jsem dostala na Vánoce ten největší dárek ze všech. Je zcela možné, že jsem si ho zabalila sama ve snu a šoupla mezi voňavku a knížku, co už byly pod stromečkem. Ten dáreček vznikal velice dlouho a čekal, až bude moci ke mně přijít. Připravoval si cestičku, pěkně krok (rok) za krokem, zkoušku za zkouškou až dozrál k pomyslné státnici. Na červený diplom to sice nevypadá, ale já už vím, co mám dělat, abych byla šťastná. Já generál všeho a všech. Já bojovník s napnutou tětivou vyhlašuji mír. Odpouštím a propouštím vše, co bránilo mému ženství. Předávám svou iluzorní vládu tam, kde má být – svému nejtrpělivějšímu trenérovi mého života….tak by to nazval básník. Já, Ivča z masa a kostí, mám v ruce balíček, ve kterém je má šťastná přítomnost. Vím, že záleží jen na mně, zda nechám svému muži prostor proto, aby se ujal vedení on a mohl mě každý den překvapovat, aniž bych já hnula prstem. O svátcích jsem zažila oboje. Pocit, že to prostě musím zařídit já do pocitu: „Bože to je krása, když tvoří on“. Ten strach nechat situaci ležet a připadat si jako břídil, je někdy k neunesení, ale na druhou stranu mě to stále důrazněji vyzývá: „Jdi do toho“. I přesto, že mi mé sebevědomí sestupuje do oblasti dlouhých sukní a chce se mnou hrát hru na schovávanou. Je to někdy fuška vyznat se v těch protikladech, akční hrdinky s minimální hodnotou.

Přes celý prosinec jsem měla neustále nacvaknutý svůj kalendář a úkoly všedních dní jsem mohla psát na roličku toaletního papíru. Věděla jsem, že tím nejdůležitějším úkolem je dávat najevo svému muži, jak je pro mě důležitý a oblažovat ho svou milou přítomností, něžnými drobnostmi typu srbské rizoto k večeři či pochvala za nakoupené konzervy pro kočku. Věděla, ale přesto jsem nebyla schopna zvládnout tento úkol každý den. Ne snad proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem narazila na svůj vlastní blok, na kterém si mé ego nechaol opravdu záležet. „Tak já, že mám ustupovat, jo? Ani náhodou! Kytku mi nepřinese, jak je rok dlouhej, sotva pozdraví a s ničím mi nepomůže!“ A už to jelo. Vystřídala jsem celou škálu svých emocí, pozic a stupňů chování. Trvalo to celý týden. Dostala jsem se dokonce až do stavu, kdy jsem přestala mluvit. Ze začátku uraženě, ale pak se mi otevřel prostor k tomu, abych mohla mluvit sama k sobě. Začala jsem se uvolňovat, víc sledovat co se kolem mě děje a hned nehodnotit situaci, natož ji reálně ovládat. Věci se začaly měnit sami od sebe. I když to z počátku vypadalo, že se to zbortí jako domeček z karet, končilo to stavem, jehož autory byli ti druzí. Bingo. Opět jsem si chtěla tuto situaci natáhnout do nekonečna, ale nevyšlo mi to :o) Nicméně je nakročeno. Dárek je rozbalený a teď je potřeba ho začít používat.

Můj prosincový příběh nekončí. Je barevný jako duha a já zažila jen jeden odstín jedné barvy. Mám pocit, že trval asi půl století a zaplnil by jednu celou stěnu v městské knihovně. Tolik se toho děje okolo nás i v nás. Přeji si, aby měl každý svůj kompas, který ho včas přesměruje nebo vodováhu, která zharmonizuje všechny pocity do láskyplného stavu.