Družena Putování se zvířátky
Náš les je kouzelný v každé roční době! Obzvláště, když se jeho podlaha promění v koberec plný bílých sasanek nebo když se v něm koná Pohádková cesta pro děti. V jeho středu ční mohutná skála, z níž je vidět u úpatí koryto potoka a stráň plná černých bezů. Severní svah pak nabízí prostor pro všemožné schovávačky i stavění domečků z větví. Občas v něm najdete bedlu jedlou, častěji skotačivou veverku a nejčastěji mnoho druhů ptáčků. Když si do tohoto lesa zajdete v podvečer, můžete zaslechnout jeho ticho a pokochat se zapadajícím sluníčkem. Tenhle zázrak se stal místem, kam jsem si přála zavést svou skupinku Šikulků. Jednak proto, aby mohly svobodně dýchat mezi stromy čerstvý vzduch, ale také pro putování za zvířátky. A jelikož jsou dětem nejbližší zvířátka domácí, nechala jsem je zabydlet na chvilku v našem lese.
Ještě než jsme do lesní oázy vstoupili, mohli si Šikulkové nakreslit to zvířátko, které mají nejraději. Absolutní prim samozřejmě hrála kočička a pejsek, ale kresby na chodníku jasně mluvily i o jiných druzích. Ty se nám vyklubaly jako další úkol, když jsem zvolila dokreslování obrázku, jehož druhou polovinu měly děti zrcadlově překreslit. Ještě štěstí, že to byla skupinová práce, jinak jsme tam zůstali trčet navždy. Cestičkou k lesu jsme si poté zahráli na prapodivné zvířátko, co má tělo jako had, ale zvedá nohy jako čáp. Na mýtince u našeho hájku jsme se rozezpívali, a jak jinak, než o zvířátkách. Děti lovily v hlavičkách, jakou znají písničku o kočičce, pejskovi, husách, ovečkách nebo kravičkách. Přidali jsme si k tomu i písničku "Když jsem já sloužil to první léto." čímž jsme procvičili také počítání i rýmovačky typu Kačka-blátotlačka, vepř-pepř, husa-bosa, tele-hubou mele.....
Pokračovali jsem lesní pěšinou do míst, kde se tyčí vzrostlé javory. Přesně tam se totiž nacházel ideální prostor pro kurníky, ve kterých pípala malá kuřátka, která potřebovala nakrmit. Z dětí se v tu ránu staly starostliví rodiče - slepičky a kohoutkové, kteří se snažily hodem míčku zasáhnout cíl. Když byla drůbež nakrmena, vloudila se nám tam z ničeho nic žirafa (kmen stromu), takže jsme hody museli přizpůsobit výšce jejího krku, aby z toho jídla taky něco měla. Sice se nám u toho zatoulaly míčky do listí, ale ohyby v pase jsou také dobré cvičení. Poté nás čekala dostihová dráha pro bujné oře. Šikulkové se rozděli do dvojic, kde jeden dělal koníčka a druhý žokeje, který ho pomocí lana a povelů "Prrrr" a "Čehýýý" navigoval po pěšině. Po tomhle závodu bylo třeba koníky napojit (sváča z batůžků), což se nám hodilo, protože pak jsme si mohli uz v klidu povídat o tom, kde které zvířátko spinká a co baští (pexesové kartičky). Vyzkoušeli jsme si i hru slepé hledání dvojic podle vyluzovaných zvuků, takže náhodný kolemjdoucí mohl z lesa slyšet hlasité ÝÁÁÁ, BŮ A KYKYRYKÝ.
Po cestě k úpatí kopce jsme si ještě zahráli hru "Mlsná kozo pojď na zelí", zazpívali si další písničku "Strýček farmář farmu měl...." a naší cestu se zvířátky zakončili hrou "Všechno lítá, co peří má", což se hraje hodně špatně, když z kopce můžete utíkat a mávat křídly jen tehdy, když slyšíte název živočicha mající křídla, zatímco jiné druhy vás zastaví na místě. Dole u potoka jsme našli ještě ztracená kukaččí vajíčka, které musely děti sesbírat pomocí dvou klacíků a šikovně je vrátit do hnízda (pytlík). To už byl ale nejen konec lesní cesty, ale i zcela vyčerpaný počet našich společně strávených chvilek. Budeme se těšit zase na příště.