Družena Hranolky s tatarkou
Hranolky jsou profláknuté jídlo už dlouho. známe je od svých dětských let, kdy jsme odmítali jíst zdravou zeleninu. Některé restaurace je dokonce nabízejí v dětskému menu s kečupem. Pravda, děti jsou štěstím bez sebe, zatímco dietolog lomí rukama. Kdo ví, asi se nám už okoukali obyčejné vařené brambory a zvykli jsme si docela rychle na tuhle přílohu. Jedno je však jisté. Pokud zrovna nemáte potíže se žlučníkem, chutnají vždycky dobře. Má to ale svá ALE. Ať už si objednáte hranolky v Mekáči nebo si je uděláte doma z mraženého polotovaru, VŽDYCKY budou po pár minutách připomínat gumové a tvrdé cosi. Snad proto se to prodává jako rychlé občerstvení. Když pak přijdou slečny na kroužek vaření, nestačí se divit, co VŠECHNO je potřeba udělat, než si na talíř nandají SVÉ VLASTNÍ DOMÁCÍ HRANOLKY.
To máte: umýt brambory, usušit brambory, oloupat brambory, nakrájet brambory, uvařit brambory, vychladnout brambory, osmažit brambory. Suma sumárum práce na hodinu. Abychom se v kuchyni nezavalily hrnci na vaření brambor, zvolily jsme tuto lekci jako společnou. Ač každá krájela svou porci sama, nechala pak své hranolky plavat ve vodě s těmi ostatními. Jednak je to v dnešní době pochvalně ekonomické a za druhé čas, kdy se hlízy vařily, jsme mohly využít k další práci. Hranolky se totiž nemusí dělat jen z brambor (ty naše byly typu C), nýbrž se k tomu hodí i další zelenina, jako třeba batáty, různé typy dýní či kořenové zeleniny. Základ je vždycky stejný. Pokud chce někdo domácí dobrotu, musí si ji odpracovat. Když strčíte syrovou zeleninu do trouby v domnění, že získáte křupavou lahůdku, tak to jste na omylu. Surovina se nestačí uvnitř propéct, zato dokonale na povrchu ztvrdne. Tohle pravidlo je zlaté! Nemusíte zrovna tvrdší zeleninu louhovat ve vařící vodě, postačí chvilka nad párou. Důležité je i to zchladnutí, případně obalení kousků v bramborovém škrobu, aby se od sebe hranolky oddělily.
My jsme si vybraly na smažení brambory a batáty, zatímco máslovou dýni jsme v míse oblažily olivovým olejem, na jehož vlhkost se pak dobře lepila směs strouhanky, koření, bylinek a parmazánu. Hranolkové řízky jsme pak nechaly změknout v troubě. Což byl přesně ten čas na výrobu domácí tatarské omáčky. Její původní (a zároveň i současný) francouzský název sauce tartare je odvozen od tatarského bifteku, ke kterému byla omáčka podávána. Naše verze byla z českých surovin, a tak jsme tomu raději říkaly DIP, což podle angličtiny znamená "namočit" (rozumějme kousky jídla). Zřejmě má tenhle recept více variant, my si zvolily asi ten nejklasičtější se základem majonézy, drobně nakrájené šalotky, kyselé okurky s přidáním dochucovadel, jako je sójová omáčka a hořčice. Abychom docílily konzistence omáčky, přidaly jsme buď citronovou šťávu, lák z okurek nebo obyčejnou vodu. Každá podle svého gusta. Samozřejmě, že nechyběl ani pepř a sůl. Jediné, co nás trochu zdrželo, byla nádoba s olejem, ve které se smažily hranolky, takže se musely dívky střídat. Nejedly jsme sice společně, ale to vůbec nevadilo, protože hranolky se MUSÍ JÍST HNED. Já jen doufám, že ty, co si odnesly svou práci domů, nebudou podávat rodině už gumové kousky. Jo a příště si tu tatarku trochu osladíme!
